protože já jsem Anděl (^_^)

Aberforth si to rázoval hradem. Sám nevěděl kam nebo za kým jde. Byl rozezlen tou bandou studentů, co mu zabrala hostinec. Měl toho dost, nechtěl a nechce se bitvy zúčastnit. Hrad se otřásl při nárazu kyje jednoho z trollů. Po koridorech pobýhali studenti, kteří buď něco nesli nebo spěchali do Vstupní síně. Bitva, frknul Aberforth, jako by měli šanci.
Zastavil se u jednoho z hradních oken a díval se vzhůru na oblohu. Klenba z patronů, kterou bojovníci vytvořili se pomalu ztácela. Někteří neúplní patroni prostě zmizeli a druzí zase slábli.
„Držte si myšlenku!“ zahulákal kdosi. Hlas se nesl přes celé pozemky, díky zesilovacímu kouzlu, ale i přesto to bylo marné. Patroni vydrželi ještě pár nárazů od mozkomorů a potom se všichni rozplynuli.
„Do pytle“ sykl si Aberforth. „Sakra práce“ bručel si, když konečně dostal svůj cíl. „že já nezůstal v hostinci“
Mozkomorové se hnaly dolů na téměř bezbranné domobránce, zatímco Aberforth stoupal po schodech nahoru do nejvyšší věže hradu. Nikdo už tam nebyl. Profesorka Vektorová i se studenty byli už dole. Aberforth hned po vystoupání na cimbuří pronesl kouzlo na ochranu před mozkomori a vrhl se ke kupě harampadí, která ležela ve stínu.

Snape hodnotil situaci. Tohle nezvládne, nezvládne to nikdo tady. Bylo jasné, že musí pro pomoc, ale pro koho?
„Snažte se držet dál od toho hada!“ zařval Snape.
„Kam jdete vy?“ otočila se na něj Cho Changová.
„Pro pomoc“ odsekl Snape, není divu, že mu nikdo nevěřil. „Přebíráte velení, Changová“
Než Cho stačil cokoli říci, Snape se rychlým krokem vydal podel stěny hradu, aby se dostal na druhou stranu. Sám však nevěděl, koho tam najde.

„Kryjte se!“ rozkázal Brian odrážející jednoho z mozkomorů. Tohle se nemělo stát, teď proti nim stojí dvakrát tak velká přesila, ale Brian s tím počítal. Klenba nemohla vydržet věčnost, jenže co teď? Už neměli sebemenší šanci.
Brian zahlédl někde v davu Voldemorta. Chladně a vítězoslavně se usmíval, ale tohle přece nebyl konec, nebo snad ano? Voldemort mávnul hůlkou a zmizel v černém oblaku prachu, který usedl na zem. Kam to šel?
Brianovi se začala točit hlava. Ze všech stran na něj útočily mozkomoři, všude kolem ležela spousta těl a Brianovi se zvedl žaludek. Sám v sobě zaprosil, aby to byl jen sen.
„Briane!“ vykřikla Stency a vyslala svého patrona jeho směrem. Její patron ve formě něčeho čtyřnohého proběhl kolem něj a odmrštil mozkomora, který chtěl Briana napadnout ze zadu. Když se patron zastavil, Brian poznal jeho formu. Vypadal jako vlčice, přesně jako Luciusova vlčice.
Briana tohle probralo a Stency mu nejspíše zachránila život. Kývli na sebe a vrhli se do dalšího boje, i když si oba mysleli totéž a to, že tento boj je již dávno prohraný. Odněkud z hradu se ozval roh, který rozduněl zem pod jejich nohama.

Další dunění prořízlo vřavu a Hagrid vzhlédl k astronomické věži. Snad to je vo pomoc, pomyslel si a skočil na jednoho menšího trolla. Troll se ho snažil shodit, ale marně.
Salva šípu vystřelena řadou kentaurů zasáhla další vlnu pavouků valící se ze Zapovězeného lesa.  Další dunění.

Když hradem proběhlo již páté zadunění, na obloze se zablésklo a z pod mraku vyletětl šedý malý dráček. Zablésklo se znovu a znovu. Oblohu osvítila bílá světla a ve formě kouřů se snášela na pozemky, kde se proměnila v členy Fénixova řádu. Na obloze se objevilo ještě další pár draků a z rudého záblesku vyletěl Brumbálův fénix Fawkes.

Jeden z bílých kouřu se snesl k cimbuří. Ve chvíli, kdy Aberforth odložil obrovitý roh vedle sebe, se bílý kouř dotkl cimbuří a z něj vyskočila postava ženy s dlouhými kudrnatými vlasy, světle zelenýma očima a okouzlující tváří. Na sobě měla černý svetr, černé kalhoty, kožené sako ji sahalo po pás a kolem krku kolem krku jí dominoval zlatý kulatý přívěšek se zeleným kamenem uprostřed.
„Jsem rád, že si přišla, Kae“ podíval se na ni Aberforth vážně.
„Ráda tě vidím, Aberforthe“ kývla Kae rozvážně a v ruce pevně svírala svou zakroucenou hůlku z břízy.