protože já jsem Anděl (^_^)

                2. Bitva na pozemcích

Bylo to tady, Voldemort přitáhl se svou celou armádou. Obehnal touto armádou Bradavice a teď se je pokusí zničit, ale Minerva McGonagalová cítila aspoň malou naději. Naději v tom, že vydrží aspoň do svítání. Největší obavu měla z mozkomorů a toho, co si na ně Voldemort připravil.
„Pospěšte si!“ volala na nějaké studenty sbíhající ze schodů a přidávající se do zástupu před hlavní bránou. Byla bezmocná, věděla, že dnes večer se prolije spousty studentské krve a nemohla tomu nijak zabránit.
„Tak?“ ozval se Brian, student šestého ročníku. McGonagalová se ohlédla. Neviděla studenta, ale vlastního syna. Toho se bála. Nedokázala mu to celá dlouhá léta říci, ale musí se to dozvědět, než jeden z nich zemře.
„Vše připraveno, pane Greene“ kývla McGonagalová. Rozhodně se to nedozví teď.
„Je velmi důležité, paní profesorko, abyste zavřela bránu, až budou hodně blízko, ano?“ podíval se na ni hnědýma očima, které měl po ní.
„Rozumí dobře, Greene“ ohradila se. „Teď běžte, není mnoho času“ pokývla směrem ven. Brian jí podal ruku, kterou zmateně přijala.
„Bylo mi ctí, paní profesorko“ řekl a vyrazil hlavní bránou.

„Poslouchejte mě“ zvolal Brian, když se dostal ven před zástup. „Je podstatně důležité jako první vyvolat patrony. Protože jinak nemáme šanci. Stvoříme si vlastní klenbu z našich patronů a nepustíme sem žádného mozkomora. Připravte si veselé vzpomínky, lidi, protože tohle je náš den. Den, kdy bráníme náš domov! Je to naše povinnost postavit se i tomu nejhoršímu zlu i zlu, které čeká tam dole pod kopcem. Něco vám povím, nikdy jsem si nemyslel, že tento den nastane, ale je tady! My tu jsme taky. Tak pojďme pár Smrtijedům natrhnout plášťě!“
Brian se postavil vedle Stency, která se pobaveně usmála, ale za touto maskou se skrýval strach.
„Jsi dobrý řečník“ uznala ironicky.
„Zkus si to někdy“ ušklíbl se Brian, ale spíše to byl křečovitý škleb.

„Tak je to tady“ ozval se Snapeův hlas tak, aby ho slyšel každý, kdo stál na pobřeží Černého jezera. „Bojujeme proti nemrtvím, takže to jsou bytosti bez duše. Nemějte s nimi slitování, protože oni ho mít s vámi nebudou. Jediné, co nemrtvé může zadržet je oheň, tak si přeříkejte všechny kouzelné formule, které jsou spojeny s ohněm. Budete je potřebovat. Jako první bude však naší prioritou stvořit patrony, které vytvoří takzvanou nebeskou klenbu, kterou se ochráníme před mozkomory, rozumíte mi?“
Snape se rozhlédl po jeho obecenstvu. Všechno to byli studenti, kteří jako vždy hltali každé jeho slovo. Snape si připadal jako kdyby byl ve sklepeních a učil lektvary, ale tohle byla válka! Válka o jaké se obyčejným studentům nikdy nesnilo.
„To jsem to dopracoval“šeptl si a otočil se zpět k jezeru. Na hladině se cachtala oliheň a pod hladinou u břehu se rojili mořští lidé. Dobře, uznal v duchu Snape, máme aspoň je.

U Zapovězeného lesu a Hagridova srubu se shromažďovali studenti, dvě profesorky a jeden poloobr. Všichni měli plno práce. Profesorka Prýtová sekýrovala studenty, aby dávali pozor, když nesou škrtiduby. Profesorka Červotočková školila studenty ohledně kůrolezů a dalších drobných tvorů, kteří jim pomáhají. Hagrid vytáhl ze své boudy pár obrovitých kuši a opřel je ke stěně hradu. Pár studentů mu s tím pomáhalo.
„Akromantule sou docela chráněný proti kouzlům. Proto ty kuše, páč jestli se přidaj ke Smrtijedskejm, tak to vážně bude vzrůšo“ vysvětloval.
„Pane Longbottome“ ozvala se profesorka Prýtová o kousek dál.
„Ano, paní profesorko?“ otázal se mladík jménem Neville.
„Doufám, že nemíníte omdlít, protože chci, abyste vedl katapultace škrtidubů a panenek!“ zahlásila Červotočková.
„Ne, to nehodlám“ usmál se nervózně Neville.
„Výborně“ pochvalovala si profesorka.
„Připravte se, silové pole se ničí!“ zakřičela profesorka Červotočková.

„Pánové, pospěšte si“ funěl Křiklan.  „Tohle musíme dostat na Astronomickou věž a všechny balkóny!“ zahalasil a podíval se na bedny s lektvary, které tahali studenti.
„A mohlo by to být ještě dnes, pan Fineganne!“ popoháněl je Křiklan. „Ještě musíme vykouzlit patrony!“

„Připravte se kolem dokola“ rozkázala profesorka Vektorova (Věštění z čísel). „Nezpomínejte svou šťastnou vzpomínku, kterou si musíte udržet!“ Přecházela kolem studentů, jenž se řadili kolem zábradlí. Měla dokonalý přehled na všechny fronty tady z hradu.

Duchové si poletovali hradem a přijímali vzkazy, které měli předat. Proplouvali zdmi, aby je mohli předat, co nejrychleji. Fungovali skvěle a navíc je nemohl nikdo zabít, jen zastavit. Bylo to nejspíše sobecké, ale proč nevyužít mrtvé.

McGonagalová stála ve Vstupní síňi a koukala se ven, jak ochrana kolem Bradavic skoro zmizel. Nikdy nečekala, že se toho dožije, ale dalo se to čekat, když Voldemort přežil. Albus, vzpomněla si McGonagalová, ten to vždy říkal, ale nikdy se toho neměl dožít.

Pouhé dvě slova, byly to pouhé dvě slova, které započali tu kolosální bitvu? Nebo to bylo něco jiného? Rozhodně to bylo první kouzlo, které vyřkl každý, kdo byl v hradu nebo na jeho pozemcích.
„Expecto patronum“ zadunělo místem, když silové pole zmizelo a mozkomorové se vrhli dolů. Odrazila je první salva kompletních patronů, kteří se usadili jakoby na obloze a když k nim doletěli nekompletní patroni, ve formě koulí, vytvořili společně jakousi novou střechu, novou ochranu. Osvítilo to celý hrad i pozemky, byla v tom taková síla, ale jak dlouho měla vydržet?

„Myslete na tu vzpomínku, která drží vašeho patrona“ pobízel ostatní Brian. „Přidejte k ní i nějakou další, aby se patron mohl udržet“ Sám pozoroval, jak Smrtijedům dává zabrat Dubová brána a okřídlení kanci, kteří jakoby ožili.

„Držte své vzpomínky a připravte si ohnivá zaklínadla!“ zvolal Snape a v momentě, kdy jezerní lidé odpluli od břehu se zadíval na druhé pobřeží. Nemrtví se sápali do vody a mezi nimi proplulo něco obrovitého a potopilo se to.  Snapeovi se rozšířili oči. Není to snad to, co si myslel, že to je. Kdyby to bylo ono, neměli by rozhodně žádnou šanci, ne se studenty!

Zadunělo to a zem se pod nohama studentů, tří profesorů a jednoho poloobra zatřásla. Netrvalo dlouho a zadunělo to znovu.
„Jen klid“ zvolal Hagrid, i když sám vypadal dosti nervózně. Dusot se zvětšoval, ale byl pravidelnější a jemnější, i když těch, kteří takto dupali, byl pěkný zástup. Všichni se připravili na nejhorší. Už ten dusot byl na kraji lesa a někteří chtěli hned začít útočit, ale Hagrid je zastavil. Z lesa vyběhlo celé stádo kentarů, kdyby jenom stádo. Možná dva i tři zástupy. Hagrid se zeširoka usmál, když k němu přijel kentaur se zbrojí na lidské části jeho těla.
„Attanóno!“ zvolal potěšeně Hagrid. „Tak tys přišel“
„Přišli jsme Bradavicím pomoct v nadcházející bitvě, protože jim to dlužíme“ kývl s úsměvem vůdce kentaurů, ale hned zase zvážněl. „Hagride, je jich mnoho. Obry a trolly mám na mysli. Navíc se akromantule spojili s nimi, takže proti nám je přesila“
Hagrid přikývl. Myslel si, že po smrti Aragoga se přidají na stranu zla. Do armády Temnot. Byl nešťastný, že bude bojovat proti Aragogovým dětem.

Brian pozoroval, jak Dubová brána vyletěla do vzduchu a jeden z okřídlených kanců, který se stačil zachránit, vyletěl do výše a úprkem se hnal k Zapovězenému lesu. Přes zničenou bránu se valilo ohromné množství postav.
„Připravte se!“ vyzval všechny za sebou Brian.
„Je jasné, co následuje. Briane, já nechci umřít!“ ozvala se Stency vedle něj. Vypadala chladně jako vždy, jako vždy nad věcí, ale Brian dobře věděl, že je to jen slupka, i když dobře vypadající slupka.
„Všechno dobře dopadne“ pokusil se o úsměv a chytil Stency za ruku. Smrtijedé s vlkodlaky se rojili za zničenou Dubovou bránou a houfovali se.
„Útok!“ zachraptěl hrubý hlas, Brian ho moc dobře znal. Byl to Fenrin Šedohřbet. Útočníci se rozběhli do kopce směrem nahoru a někteří vzletěli vzhůru a předběhli tak ty, co běželi po svých.
Začala bitva. Kolem létali kletby, výkřiky protínali další výkřiky a jediné, co se o tom všem dalo říci bylo to, že se jednalo o totální chaos.

„Oheň!“ zařval Snape. „Říkal jsem oheň!“ Snape pozoroval, jak si všichni počínají. Zpanikařili a tak úplně zapomněli na ohnivé formule a použivali plno jiných kleteb. Zasvítilo zelené světlo a jednoho z nemrtvých to odhodilo zpět  do jezera.
„Řekl jsem oheň, Thomasi“ zaryčel Snape. „Jak chcete zabít nemrtvého?! Zabijete spíš někoho z naší strany!“
„Jo“ sekl jen Thomas a věnoval se dalšímu nemrtvému. Tentokrát použil něco, co už se aspoň trochu podobalo ohnivému kouzlu. Snape ohnivým šípem zasáhl jednoho nemrtvého, který vzplanul.
Z vody kousek od břehu vytrysklo něco obrovitého a vzneslo se to do výše. Snape vyděšeně zvedl oči, bylo jasné, co to stvoření chce udělat. Mrštit svým tělem o pobřeží. Snape zrakem zklouzl na zem, kde hned pod tím stála vyjevená Changová.
„Utečte, Changová!“ Snape švihl hůlkou  a tělo Cho Changové se odmrštilo několik metrů mimo nebezpečí. Snape se ještě jednou podíval na tu stvůru a v hlavě mu vyplanul obrázek z jedné knížky. Na obrázku tam byl Mořský had, který vypadal úplně stejně jako ta stvůra v jezeře.

Mořský had mrskl svým tělem a nechal ho plnou tíhou dopadnout na pobřeží. Zalehl tím několik nemrtvých, ale i několik studentů, které Snape nestihl nijak ochránit. Mořský had zvedal tělo k dalšímu útoku a Snape po něm začal pálit kletbu za kletbou.