XIV. Poslední bitva o Bradavice 1/6
1.: Armáda Zla. Štáb Lorda Voldemorta
Z oblohy poseté černými hustými mraky se snesl mohutný tmavý kouř a snášel se k zemi. Za ním se snášely dva drobnější kouře v závěsu toho mohutné. Všichni mířili k zemi, do čerstvě spadaného listí, před Chroptící chýší. Dopadly na zem pokrytou barevným listím a proměnily v postavy v černých pláštích.
Jedna z nich vysoká s holou lebkou, místo nosu štěrbinu, oči červené a zúžené jako oči kočky, se vydala rázným krokem ke dveřím Chýše. Dva Smrtijedi jej následovali. Voldemort hůlkou rozrazil dveře do malé vstupní haly, kde stálo už spousty Smrtijedů. Voldemort je sežehl svým krutým pohledem a zamířil do jednoho z pokojů, které byly připraveny pro něj. Rozevřel velké dveře a vstoupil do místnosti, kterou osvětloval pouze krb. V přítmí byli jeho nejvěrnější Smrtijedi. Nejvěrnější…nejvíce angažování do politických věcí nebo snad opravdu nejvěrnější jako Belatrix. Byl zde i Severus, ale ten zklamal. Voldemort byl rozhodnut ho odpravit sám.
Prošel místnosti až k velkému kamennému křeslu ve stínu, kde se usadil. Kolem křesla již byl obmotaný Nagini a výhružně syčel. Voldemort se rozhlédl po přítomných. Viděl Malfoyovu rodinu, Macnaira, Šedohřbeta, věrnou Belatrix, Runcorna, Dolohova, Umbridgeovou a Jokera.
„Tak?“ ozval se Voldemortův vysoký hlas syčivě. Předstoupil Dolohov.
„Můj pane,“ pokorně se uklonil před Voldemortovým trůnem a poté se narovnal. „Trollové a obři jsou připraveni vyrazit z jeskyní nad Chroptící chýší a zaujmout své pozice u hranic na pokraji hranice v Zapovězeném lese.“ Voldemort pouze přikývl. „Zvědové hlásí, že Akromentule se připojí k trollům a obrům, jakmile se zlomí hradba kouzel. Což by mělo vyřešit problém s kentaury“ uklonil se a zalezl zpět do stínů.
Ze stínů vystoupil Šedohřbet. S lehkým zavrněním se uklonil. „Můj pane,“ zavrčel hrubým hlasem. „Vlkodlaci jsou již připraveni. Zde v Chroptící chýši čekají na Vaše rozkazy“ Voldemort jen pokývl rukou, že slyšel. Nemohl Šedohřbeta a ostatní vlkodlaky vystát. Šedohřbet zacouval k Dolohovovi a ze stínů vystoupil Lucius s Bellatrix. Lucius udělal lehkou poklonku a Belatrix se uctivě poklonila skoro až k zemi.
„Můj pane,“ šeptla toužebně Bellatrix. „Smrtijedi se houfují společně s Mozkomory v Prasinkách“ znovu se uklonila, jako by už tolik nedala najevo náklonosti ke svému Pánovi. Lucius se nepatrně uklonil, vypadalo to, že bude každou chvíli zvracet.
„Nemrtví jsou připraveni na kraji Černého jezera, pane. Čekají na prolomení bariéri“ zahlásil drsný hrubý hlas vycházející z úst muži, kterou v rukou třímal ostrou čepel. Byl to Macnair, popravčí z Ministerstva kouzel.
„A Mořský had?“ otázal se Voldemort se zájmem.
„Je tam také. Všichni jsou ochráněni zastíracím kouzlem, tak aby je nikdo z hradu nemohl vidět.“ Zahlásil hrdě Macnair a zasalutoval.
„Výborně“ pochvaloval si Voldemort. V očích mu jiskřil chtíč. Chtěl vidět toho Mořského hada, chtěl se s ním sestkat a sdělit mu jeho tajný rozkaz. Když Macnair zalezl do stínů vedle Fenrina, postavil se více do světla Runcorn, na sobě měl společenský hábit, ve kterém chodil po Ministerstvu.
„Můj pane,“ uklonil se. „Chiméra je již zde. Schováváme ji zatím v jeskyni nad Prasinkami, je schopna kdykoli vyrazit“
Mořský had? Nemrtví? Chiméra? Proboha, slyšel Draco dobře? Tohle všechno má Pán Zla poslat na Bradavice. Na jeho druhý domov, na školu, kterou miloval. Tohle přece nemůže dopustit nikdo v této místnosti, ani on sám.
„Jak jste slyšela, v bitvě nám pomohou i nestvůry z bájného Řecka a mýtického Sever…“ promlouval Voldemort a Draco zatím sbíral odvahu, ale na co?
Voldemort vstal a chtěl odejít, ale zarazilo ho to, že Malfoyovic kluk vylezl ze stínů své rodiny a postavil se naproti jeho obrovité židli.
„Draco,“ pokoušela se ho zastavit sykotem Bellatrix a Narcissa se ho pokoušela zatáhnout nazpět, ale Draco se jí vymanil.
„Tohle jste chtěl? Zničit Bradavic? Ty Bradavice, které nám všem toho tolik dali? Náš jediný společný domov? Kolébku všech velkých kouzelník?“ Draco se upřeně díval do Voldemortových děsívích očí a uvnitř se rozplakal jako malé dítě. Navenek se tvářil statečně a chladně, přesně jako jeho otec. Voldemort se zachechtal. Smrtijedi vůbec netušili čemu, ale Voldemort moc dobře viděl toho uplakaného chlapce v jeho nitru.
„Jak se opovažuješ?“ zaburácel Voldemort. „Jak se opovažuješ, na mě vůbec promluvit bez toho, abych tě vyzval?!“ Draco se trochu skrčil a Malfoy vykročil pár kroky v před.
„Omlouvám se, můj pane“ zašeptal a chytil Draca za rukáv tahaje ho zpět. „Už se to nebude opakovat“
„Máš pravdu, Luciusi“ zasyšel Voldemort, Malfoy po něm střelil pohledem. „To tedy nebude. Avada kedavra!“
Místnosti pročísl záblesk zeleného světla, ozvaly se výkřiky, tělo mladíka přeletělo místnost a narazilo do vyhaslého krbu.
Voldemort se díval na ten výjev se zvědavostí. Nikdy to nepochopil. Dracovo bezvládné tělo leželo na podlaze u krbu u nějž klečela Narcissa, jeho matka. Lucius se výhružně na Voldemorta díval a před Luciusem stála Bellatrix.
„Nedělej hlouposti, Luciusi, rozumíš?“ šeptala a dívala se mu zpříma do očí.
Láska, uvažoval Voldemort, něco tak zbytečného, něco, co člověka tolik sváže. Pozoroval, jak Narcissa mrtvého chlapce hladí po vlasech a pláče.Malfoy si s Bellatrix vyměňovali šeptem poznámky, ale Voldemort je nevnímal. Měl jen oči pro mrtvého chlapce a truchlící matku. Všechno ostatní pro něj teď nebylo. Něco cítil, ale co to bylo? Snažil se přijít na to, co je to za pocit. Byla to radost, neutuchající radost, která v něm propukla. Věděl, co bude následovat.
Úsměv na tváři se mu objevil v momentě, kdy Narcissa pomalu zvedla hůlku ke svému krku.
„Cissy!“ vykřikla Bellatrix, ale bylo už pozdě. Do Bellatrixiny náruče se svalilo tělo její sestry krvácející z krku. Lucius se jako opařený otočený otočil na svou ženu lapající po vzduchu a nemohl se ani pohnout.
„Můj pane“ otočila se na svého Pána Bellatrix s bolestí v hlase. „můžete, prosím?“
Voldemortovi se vytratil úsměv z tváře a pohlédl do Bellatrixiny tváře. Zklamal se v ní. Myslel si, že je jako on. Že vidí svou budoucí ženu, ale mýlil se. Bellatrix byla úplně jiná.
„Je to oběť války“ odpověděl pouze chladně Voldemort a v hlase měl tolik odporu a opovržení, že se Bellatrix zalekla a sklopila zrak.
„Opusťte mi, prosím, mou slabost, pane“ šeptla, když se dívala na již mrtvou Narcissu.
Voldemort odvrátil pohled, teď se mu začalo dělat zle z toho, co viděl. Už ho tu nic nedrželo, nic zajímavého. Radši se chtěl konečně vidět s Mořským hadem.
Voldemort opustil místnost a atmosféra se uvolnila. Joker se pro sebe uculoval. To byl však jen obličej, který nasadil. Uvnitř usilovně přemýšlel. Jak oddálit válku, když je téměř nevyhnutelně před nimi? Měl proto udělat mnohem více dřív. Umí sice tahat za nitky, to ano, ale aby sám dominoval v bitvě? To nebylo pro něj. Štěstí, že má náhradní plán.
„Ven!“ zaburácela rozzuřená Bellatrix, když položila mrtvé tělo sestry a postavila se čelem k prázdné židli, na níž před okamžikem seděl její Pán, který se v ní zklamal a už s ní nejspíše nechce nic mít.
Měla děsivý výraz a krev na jejich šatech dodala ten hororový půvab. Takhle by se určitě svému Pánovi líbila.
Smrtijedi bez velkého rozmýšlení vzali dveře za svůj směr. Joke se pomalu loudal ke dveřím.
„Zbožňuju, když se takhle naštveš. Vypadáš pak jako můj táta“ zachechtal se Joker, ale do prsou mu narazila kletba Cruciatus vyslaná Bellatrix. Kletba mu způsobila pekelnou bolest jakou nezažil a odhodila ho z místnosti.
Joker skučivě zahučel a začal se chechtat.
„Tak Cruciatus s odhozením. Sakra ta ženská je dobrá!“ zavyl a zakroutil hlavou. Dveře se před jeho očima zabouchly.
Lucius a Bellatrix osaměli. Bellatrix nahlas oddechovala, byla plná zuřivosti. Ne, protože by snad ztratila sestru a synovce, ale protože prodělala ztrátu respektu svého Pána, který tak dlouho budovala. Všechno bylo ztraceno jen kvůli stupidnímu Dracovi a pošahané Narcissy.
„Zatraceně!“ ulevila si. „Chci tě upozornit, Lucius, že pokud máš v plánu zabít..“ zasmála se hlouposti, kterou řekla. „, pokud máš v plánu se postavit Pánovi zla, ano, vím to. Měl by sis chránit hlavu, tvé myšlenky jsou dotěrné. Věř, že jestli ho zradíš, budu první, kdo tě popraví!“ její hlas zněl vážně a nebezpečně.
„Cože?“ vyjekl Lucius a mrskl pohledem k Bellatrix. V očích se mu zračily slzy. „Zabil nám rodinu a ty ho budeš ještě chránit? Kdes nechala rozum?!“
Bellatrix pozvedla hůlku jeho směrem a Malfoy se začal dusit.
„Ano, ztratila jsem veškerý svůj rozum a tím, že jsem ztratil celou svou rodinu, jsem teď oddána jen a pouze Pánovi Zla a ty bys měl být taky! Draco, si neměl dovolovat“ ušklíbla se a poslala Malfoyovi vzdušný půlibek, který doplnila ironickým chichotáním. Odvolala dusící kouzlo a vyrazila do jiné místnosti, kde se mohla převléknout do jiných šatů.
Lucius zalapal po dechu, spadnul na zem a nahmatal hůlku své ženy, kterou pevně sevřel v rukou. Nechal se oddávat pláči a hněvu, zármutku a smutku. Místo však, aby trpěl kvůli Narcissy a Draca, vybavovali se mu vzpomínky na Elektru a Luciuse:
„Miluji Tě“ zašeptal Malfoy Elektře do ucha. Leželi společně na pohovce u hořícího krbu a přikryti byli kožešinou. Malfoy si prohlížel každý záhyb jejího těla a zkoumavě ji hleděl do očí.
„Taky Tě miluji“ odpověděla šeptem a její hlas zněl tak čistě, že kdyby neměla na zápěstí Znamení zla, nikdo by nepochypoval o tom, že je ztělesněním dobra. Jejich oči se střetly. Ty Malfoyovi už vůbec nebyly chladné, ba naopak byly plné lásky a Elektřiny oči prozrazovaly spousty něhy.
„Utečeme spolu?“ zeptal se Malfoy, když ji hladil po rozpuštěných kaštanových vlasech. Elektra se jen usmála. Oba věděli, že to není možné. Oba věděli, že by dlouho nepřežili. Bylo by to zbytečné a jasná sebevražda. Malfoy opětoval její úsměv.
„Proč?“ zněla Malfoyova otázka hlasem plným bolesti a v očích slzy. Stáli společně s Elektrou na opuštěném pahorku u jedné malebné vísky. Byla tma a hvězdy nešly vidět, jako pokaždé, co zde byly. Mraky zatáhly oponu kouzelného světa hvězd a oni se museli probudit do reality.
„Bellatrix mě prozradila, Luciusem“ řekla Elektra a vzala ho za ruku. „Nemůžu tady zůstat. Ne, protože bych se bála Pána Zla. Nebojím se o svůj život, ale“ dala si jeho ruku na břicho. „už v tom nejsem sama“ zašeptala.
Malfoyovi oči plakaly, neviděl pomalu ani na obličej té, co miloval, která taky plakala.
„Půjdu s tebou“ vyhrkl Malfoy a usmál se, když spočinul pohledem na jejím bříšku, na kterém měl ruku.
„Ne“ zaprotestovala a vzala jeho obličej do dlaní. „Nechci, aby zabil i tebe. Musíš zůstat tady“
„Proč?“ zeptal se znovu Malfoy. „Nechci žít bez tebe“
„Jenže já nechci, aby přešel o oba rodiče“ zarazila se a na tváři se jí objevil hřejivý úsměv. „Myslím, že to bude on“
Oba se usmáli a objali se. Jejich chvíle štěstí, však pominuli v momentě, kdy se ozvalo mocné zadunění. Oba věděli, co to znamená, proto Elektra políbila zničeného Malfoye a přemístila se.
Malfoy zakřičel a svalil se na kolena. Začalo hustě pršet a oblohu pročísl oslnivý záblesk.
Malfoy dorazil do sídla Lestrangů, kde se měla konat schůze Smrtijedů. Hned v hale, když si sundal a odevzdal svůj plášť domací skřítce, jej odchytil Snape a odvekl ho do prázdné místnosti. Snape měl na tváří zničující výraz.
„Co se stalo?“zeptal se znudeně Malfoy. Od doby, co ho Elektra opustila se o nic nezajímal. Bylo to už přes deset měsíců.
„Elektra je mrtvá“ řekl Snape s jistou trpkostí v hlase.
„Cože?“ vyjekl Malfoy. „To…to…není možné. Držela se tak dlouho“ zakoktal se a snažil se držet slzy.
„Já vím“ šeptl Snape. „ale teď mě poslouchej“ chytil Malfoye za ramena. „nesmíš teď dělat žádné hlouposti a musíš si uzavřít mysl, rozumíš?“štěkl. Malfoy pouze přikývl.
„Budu ti dávat lekce, ale musíš se vzchopit!“ zatřásl s ním Snape.
„Elektra, se tě snažila chránit seč mohl, ale teď se musíš snažit i ty!“
Billiovi bydleli v Godrikově dole a tam měl také Malfoy namířeno. Malfoy se objevil na zasněžené cestě, až tím rozvířil sníh kolem. Vyrazil k domu, který patřil dvěma sestrám, které se teď starali o malého sotva pětiměsíčního chlapce. Dům byl obyčejný, avšak z něj cosi vyzařovalo. Hřejivá láska a rodinná pohoda?
Několikrát zaklepal na dubové dveře. Dlouho se nikdo neozýval, ale za chvíli otevřela dveře mladá zrzavá žena.Usmívala se, než otevřela dveře, potom její úsměv zamrzl ve vánku zimy z venku.
„Co ty tu chceš?“ vyjela na něj.
„Taky tě rád vidím, Paige“ Malfoy prošel kolem ní do menší chodby, odkud vedly dveře do ostatních pokojů v domě a schodiště vedoucí do druhého poschodí domu. Má snad jeho syn pokoj tam?
„Phoebe“ zavolala Paige, zavřela domovní dveře a otočila se na Malfoy. Phoebe se za chvíli hnala dolů.
„Nemůžeš volat tišeji? Právě jsem ho uspala. On tak roztomile spinká…“ zarazila se na schodech, když viděla Malfoye. „Ajéjé“
„Co tu chceš?“ vyjela po něm po chvíli Phoebe.
„Chci vidět svého syna“ pokrčil rameny Malfoy a chtěl se vydat ke schodišti. Phoebe se mu postavila do cesty.
„Není moc dobré, aby se moták stavěl do cesty kouzelníkovi“ ozval se Malfoyův chladný hlas. Phoebe se ani nehnula.
„Tak mě zabij. Jen do toho. Pak se budeš o něj starat ty a tvá žena, která se ho bude snažit uškrtit, viď?“ oplatila stejně chladně Phoebe.
„Jsem jeho otec“šeptl Malfoy, zlomili ho. Nevydržel tolik, když šlo o jeho syna a ony měli pravdu.
„Elektra si to nepřála. Mylslela si, že bude lepší, když se budeš držet své role“ vložila se do toho Paige. Malfoy se rozzuřil. Tak takhle to je. Poodstoupil od Phoebe a vytáhnul hůlku.
„Crucio!“ zařval Malfoy. Rudě se zalesklo, ale kouzlo se odrazilo a odhodilo Luciuse skrz dveře na chodník ven, kde na něj padal sníh.
„Jsme chráněné Brumbálem“ vyjela na něj Phoebe.
„Co když mu něco je?“ starala se Paige.
„Tak ať“ Phoebe se otočila na Malfoy. „Teď už zde nejsi vítán!“ otočila se na podpatku a vyrazila po schodech nahoru.
„Jmenuje se Lucius“ šeptla Paige a zavřela domovní dveře.
Když Bellatrix mluvila o tom, že přišla o celou svou rodinu lhala. Byla tu ještě Stency, kterou milovala, ač to nikdy nedala najevo. Mávla hůlkou a na židli před ní se objevily čisté šaty. Stency, památka na jedinou noc se Snapeem, který zběhl.
Milovala ji, ale ne tolik jako Pána Zla. Rozhodla se jí napsat vzkaz a to bude její poslední vylévání citů.
Stency,
jsem nucena, jako Tvá zploditelka, oznámit Ti, že bys měla opustit hrad. Pokud tak neučiníš,
nebudu Tě vůbec šetřit a věz, že by to bylo naše poslední setkání.
Bellatrix.
Tak a je to. Tímto ukončila svou lidskost a nechala celé své tělo pouze krvelačné Bellatrix, milující svého Pána.
Všichni se začali shromažďovat kolem hradu. Obři a trolli na hranicích bariéry v Zapovězeném lese, neživý a obrovitý Mořský had pod zastíracím kouzlem u Černého jezera, mozkomorové kolem bariéry ve vzduchu a Smrtijedi s vlkodlaky před Dubovou bránu. Vypadalo, že všichni čekali na nějakou krásu, která jako by měla započíst ty bujaré oslavy. Jenže tady se čekalo na bitvu, která měla rozhodnout o osudu tohoto světa.
Voldemort, stojící před Dubovou bránou, pozvedl ruce do vzduchu a začal něco šeptat. Byla to ta nejčernější a nejodpornější magie, kterou kdy někdo praktikoval a ochranná bariéra Bradavic se pomalu ničila.
