protože já jsem Anděl (^_^)

Schováváme se, protože chceme, aby nás někdo našel.

Nastal onen den, kdy má kamarádka, tedy vlastně ji tak dobře neznám, ale slavila své narozeniny. Ono sobotní ráno, kdy jsem vstával, jsem pomýšlel na to, že se omluvím. Střevní chřipka, rodinné problémy, nevolnost, náhlá nutnost zařídit si směnu v práci...
Ano, bylo mnoho způsobu, jak se omluvit, ale mí přátelé tam měli být také a počítali s tím, že tam příjdu.
"Iane" usmál se na mne ode dveří ten blonďatý prcek. "budeme si hrát?"
Musel jsem se pousmát. Kdo by mohl odmítnout? Udělal jsem pro nás oba snídani, tedy i pro tátu, který se měl brzy vrátit ze své noční směny.
"Těšíš se do školky?" zeptal jsem se Sebiho, který ožužlával rohlík s marmeládou. Vždy mu chutnali sladké věci, a přitom byl stále tak hubený.
"Joo" ušklíbl se spíše pro sebe a přemýšlel, jak vyzrát nad tak chutným rohlíkem. Nedivil bych se, kdyby si ho chtěl do pusy strčit celý. "Budu mít kamarády"
"To budeš" přikývnu a zadíval se z okna s šálkem kávy v ruce. "Dneska Tě bude hlídat teta Betty"
"Kakao" zašeptal si a chichotal se.
"Cože?" s úsměvem jsem se na něj otočil.
"Teta Betty mi vždycky udělá kakako" pořád se smál Sebi. "A někdy mi na něj dá šlehačku"
"To tě tak moc rozmazluje?" zakroutím hlavou. "Asi jí budu muset něco říct"
"A proč?"
"Abys neměl velké bříško" polechtal jsem jej a on se začal znovu smát.
Dopoledne jsme si zašli se Sebim na hřiště, aby se vydováděl a byl u Betty hodný. Nikdy by mne nenapadlo, že budu dáva Sebiho tak často hlídat, ale potřeboval jsem čas i pro sebe. Rozhodně bych ho nikdy nedal pryč, tahle myšlenka mě nenapadla, protože Sebi je můj celý svět a koho jiného má? Jsem jeho jediná rodina, která by se o něj starala.
Zakroutil jsem hlavou a odněkud se přihnal Sebi.
"Proč jsi tak smutný?"
"Jen přemýšlím"
"Táta taky hodně přemýšlí?"
"Ano" přikývl jsem. "Táta..."
"Půjdeme na zmrzlinu?" rozzářil se.
"Chceš, aby tě bolelo bříško?" usměji se. "Nezapomeň, že dnes budeš mít ještě kakao"
Bylo kolem páté, když jsme se Sebim zaklepaly na dveře tetičky Betty.
"Ahoj, zlatíčko" pohladila Sebiho po hlavě a usmívala. "Běž dovnitř a dej si sušenku"
"Jóó" zvolal Sebi a vrhnul se do malého obývacího pokoje.
"Je to s tátou lepší?" zeptala se Betty a naklonila se ke mě.
"Pořád stejné" zamyslím se. "Dneska nemluvil ani semnou"
"To bude v pořádku, uvidíš" mateřsky mě poplácala po zádech. "Bav se" mrkla na mě a zavřela dveře.

Klub, ve kterém to oslavenkyně pořádala, byl prostorný, jak jsem zjistil, objednala na dnešní večer dvě živé kapely a jednoho DJe. Už zdálky na mě volali přátelé a drželi mi místo u jednoho ze stolů. Odložil jsem dárek mezi hromadu ostatních a zamířil s úsměvem na tváři k nim. Přivítali jsme se a obdařili mne objetími a úsměvy. Rozezněla se hudba a číšnice nám všem donesla jakýsi koktejl, který byl k přípitku.
Otec oslavenkyně jí na tyto oslavy a podobné věci přispíval hojné částky. Proto se postavila na pódium a nechala nás, abychom jí připili na zdraví.
Zábava byla v plném proudu. Lidé se opíjeli jako by to byla jejich poslední noc. Běhali kolem na záchod, aby ze sebe vydali veškeré dnešní jídlo, nebo se po sobě plazili, doslova plazili na parketu a v momentě, kdy jsem si šel pro pití - bác! Do někoho jsem narazil.
"Promiň" omluvil jsem se slušně a podíval jsem se do koho jsem to vlastně vrazil. Byl to mladý kluk, nemohlo mu být ani patnáct. Kaštanové vlasy z velké části zakrávala čepice s krátkým kšiltem a kapuce šedé mikiny.
"To nic" letmo se usmál.
Zdálo se mi jako bych ho už někde viděl. Vlastně jsem jej už mohl kdykoli potkat.
"Bavíš se?" usmál jsem se.
Nerzhodně přikývl. "Nejspíše půjdu brzy domů"
"Taky nejspíše brzy půjdu" přikývl jsem.
Takto proběhla naše první konverzace. Dostal jsem sklenici plnou nealkoholické kofoly a vrátil jsem se ke svým přátelům. Ano, říkám první, neboť jich bylo ještě spousty potom, ale to už je zase do jiné kapitoly.‎