protože já jsem Anděl (^_^)

Hvězdička se pomalu brodil sněhem. Na zádech měl svůj malý ranec a razil pomaloučku cestu k Brumlíkovu domečku. Musel ho požádat, jestli u něj může být, protože on sám neměl žádné zásoby na zimu a teď už žádné nenajde. Navíc chtěl být s Brumlíkem a znepříjemnit mu zimu, za to jaký na něj byl. Za jedním stromem se objevil ten rozložitý a tlustý dub, z jehož oken se mihotavě svítilo. Něco však Hvězdičku mrazilo v zádech. Cosi nebylo, tak jak by mělo.

Kdosi zabouchal na dveře a vyrušil tak Bábinku Křížalku z klimbání. Opřela se o svou berličku a přešla ke dveřím, které otevřela. Stál tam Hvězdička a trochu se na bábinku podíval zmateně.
„Co vy tady, bábinko?“ zajímal se panda a snažil se nakouknout dovnitř.
„Pojď dál“ šeptla smutně babička a odsunula se ode dveří. Hvězdička prošel dovnitř a nechal za sebou zavřít dveře.
„Kde je medvídek?“ ptal se panda. Bábinka jej vyzvala, ať se posadí ke stolu, kde se sama usadila a odložila si berličku.
„Odešel“ zašeptala a podívala se na svíci, která v okně plápolala.
„Odešel? Kam a proč?“ vyjevil se panda a valil oči na bábinku.
„To neříkal, hošku“ pravila bábinka dívajíc se stále na plamínek svíce. Poté stočila zrak na papíry na stole a přisunula je blíže k pandě. „Přenechal ti svůj domeček, se vším, co tu má“
„Ale-“ zakoktal se panda. „To není možné. Kam by odcházel? Byl tu šťastný“
„Nejspíše jej to táhlo někam dál“ pousmála se smutně bábinka. Po chvíli ticha se zvedla a pomalu zamířila ke dveřím.
„Zítra tě přijdu navštívit, Hvězdičko“ broukla přes rameno. „Nezboř ten dům do rána“

Panda Hvězdička od té doby žila sama v domě medvídka Brumlíka. Setkávali se s přáteli a často mluvila s bábinkou Křížalkou, ale nikdy se nedozvěděl, kam medvídek odešel, avšak jednoho dne za ním také odejde a možná budou šťastní.