Mikuláš
Joshua procházel uličkou. Mráz ho štípal do obličeje. Tváře měl nejspíše úplně rudé. Přemýšlel nad Davidem. Poté nádherné noci, kterou spolu prožili, se neozval. Ve škole se mu vyhýbal. Udělal něco špatně? Možná to, že si namlouval, že spolu budou… navždy, tak jak je tomu v pohádkách. Přepočítal se. Odjeli z jeho domova pod hory a David ztratil zájem. Dostal co chtěl a nemělo cenu, aby zůstával s Joshuou. Listopad se pak přehoupl v prosinec a Joshua navštívil doktorku. Možná mu i pomohla. Tu noc co od doktorky odcházel, narazil na kluka…
To Joshuu vytrhlo ze vzpomínek na Davida a začal se omlouvat. Byla to určitě jeho chyba. Joshuovi bylo zvláštní, že dotyčný má na sobě bílé oblečení. Podíval se do vysoko postavené tváře. „Nic se neděje“ odpověděl. Byl to převlek za Anděla, zvláštní proč….aha! Dnes je Mikuláše. Proč je ale Anděl kluk? Měl zlatou paruku, zmalovaný obličej a bílé roucho po zem. Na zádech papírové křídla.
Kde se vzali tu se vzali zjevili se za rohem nejméně deset čertů a začali Joshuu obskakovat a mazat. Joshua se je snažil zastavit. Marně. „Dost čerti!“ zavolal hrubý hlas. Byl kluk v převleku Mikuláše. Jeho čerti se zastavili. Anděl se usmíval. Joshua odněkud znal ty oči. „Byl jsi celý rok hodný?“ zeptal se Mikuláš a vytrhl ho z dívání se na anděla. Přikývl. „V tom případě tě musím odměnit“ řekl Mikuláš a sahal do kabely. „Já se o to postarám“řekl anděl s úsměvem. Mikuláš se na něj podíval, poté přikývl a hnal čerty holí pryč. Když byli z doslechu přistoupil Anděl blíž a vzal Joshuův obličej do dlaní. „Známe se“ ptal se Joshua, ale znělo to jako konstatování. Anděl jej políbil. Líbal jako Bůh. Bože, vzdychl Joshua a jemně se zamračil, když se anděl vzdálil. Zamával a spěchal za ostatními. „Počkej!“zavolal Joshua, ale anděl byl pryč.
Ten neznámý „Anděl“ nedal Joshuovi spát. Celý týden na něj myslel. Nemohl ho dostat z hlavy. Seděl na své postely a pozoroval hořící svíčky na jeho stole. V tom však někdo zazvonil. Joshua sebou trhl. Byl to asi jeho otčím, zapomněl si nejspíše klíče. Joshua otevřel. Ve dveřích však stál Thomas, spolužák z jeho ročníku. Joshuovi se líbil, ale bál se mu něco naznačit. „Ahoj“ pozdravil Thomas energicky a Joshua stál s otevřenou pusou. „Čau. Pojď dál“ zval ho Joshua. Usadily se v pokoji na postel. „Jaký byl Mikuláš?“ zeptal se Thomas a usmál se. „ No bylo to zajímavé“ odpověděl Joshua. Thomas se k Joshuovi naklonil a vzal jeho obličej do dlaní. „Co… co to děláš?“vyjekl Joshua, ale Thomas jej ignoroval a políbil ho., Můj anděl!, pomyslel si Joshua a polibky mu oplácel. Thomas ho položil a zajel mu rukou pod tričko. Poté mu začal rozepínat kalhoty. „Ne“ zašeptal Joshua „Já… já to takhle nechci!“ Joshua Thomase odstrčil. Ten se jen podíval plný starostí. „Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se. „Ne, neudělal“ šeptl Joshua. „Jdi prosím pryč“ Thomas ho chtěl pohladit. „Jdi už!“ křikl Joshua a v očích mu zářily slzy. Jakmile slyšel zavření bytových dveří, nechal se prostoupit depresí vinou. Zničil to. Všechno.
Komentáře
Přehled komentářů
Seděl na posteli, vzpomínal, přemýšlel..
"Thomasi!!" vyběhl ze schodů na ulici. "Thomasi, prosím, vrať se!"
Thomas se otočil a počkal na dobíhajícího chlapce.
"Já.. Já nechtěl.. Víš.. Já..promiň-" hlesl Joshua a znovu se rozplakal.
Thomas ho obejmul. Bylo mu jasné, že jeho chování muselo mít nějaký důvod. Když se na Joshuu díval, vduchu přísahal pomstu tomu, kdo mu provedl to, kvůli čemu teď pláče. "Neplač.. Neplač prosím.. Všechno je v pořádku.. všechno je v pořádku.." tiše opakoval ta slova dokud se tomu pláčícímu uzlíčku neudělalo líp.
Joshua poodstoupil. Nervózně se rozhlídnul kolem, někteří kolemjdoucí celou situaci bedlivě sledovali. "Tak.." utíral si slzy "..nedal by sis.. čaj?"
"Moc rád," usmál se Tom a vzal ho za ruku.
A všichni žili šťastně až do smrti !!
...
(Krvavá šmoulinka, 20. 6. 2010 13:53)Tak tohle se ti povedlo :P ....akorát škoda že ten konec se smutny :(
můj vlastní alternativní konec (^u^)
(Hvězdička, 24. 10. 2010 19:44)