protože já jsem Anděl (^_^)

Průvod se táhnul horkem, které zavinilo slunce na obloze. První šli čtyři muži v bílých košilích s černými paskami na pažích, jejž nesli černě nalakovanou rakev, na níž byl věnec. Za rakví si to razil kněz oblečen ve své robě, není mu v ní náhodou horko? Za ním šli dva jeho mladí pomocníci a poté průvod lidí v černém. Nebylo jich mnoho, kdo by také chodil na pohřeb matkovraha?
S Benny jsme uzavírali smuteční průvod. Před námi šel dr. Adams se svou ženou, lékaři z léčebny, Nick s Tedem, kteří se drželi za ruce, Massimo s Billie, která štkala, neboť jí zemřel přítel, Vinnie s Rayem, Casey s Bonnie a Caleb s Raven.
Stejně bylo zvláštní, že Marcusovo tělo našli, tak rychle. Sice jsem vůbec netušil, kam jsem ho zakopal, ale přesto byla policie rychlá. Netrvalo to ani týden a z pohřešovaného se stal mrtvý. Jsem rád, že si nic nepamatuju. Vlastně ani nevím, co bych s takovými vzpomínkami dělal. Postavili jsme se všichni do několika řad, kde si dívky posedali na židle před vykoupanou jámou a položenou rakví.
„Vážení pozůstalí, smuteční hosté,“ začal svůj projev kněz. „dnes jsme se přišli rozloučit s úžasným mladým mužem, která nás předčasně opustil ve věku jednadvaceti let. Marcus Dorian Rainer neměl nikdy život lehký. Jeho časté problémy pramenily z nedostatku rodinného zázemí a lásky. Znal jsem Marcuse dlouhá léta, chodil ke mně na zpovědi a byl to velice citlivý chlapec.
 V této hodině nás spojuje bolest a hluboká účast. Každý, kdo se tu ujal slova, mluví se zraněným srdcem, chce uctít mrtvé, projevit soucit a poskytnout útěchu. Všechny nás napadá otázka: „Proč?“. Byla to vyšší moc, lidské selhání, nešťastná náhoda? Kdo zná odpověď, kterou by mohli přijmout všichni? Nevím. Ale cítím s vámi, truchlím s vámi; nikdo ovšem nemůže vrátit to, co jste ztratili. Marcus zanechal v každém nás stopu, se kterou budeme nadále žit ve vzpomínkách. Žal otevírá srdce a zavazuje, žal staví mosty mezi lidmi, dává světlo temným hodinám a smutku lidský smysl. Děkuji“

Čtyři muži vzali provazy, jež byly podpletené pod rakví, zvedli ji a pomalu ji sunuli dolů do země. Mne však v tu chvíli nezajímal žádný pohřeb. Při projevu kněze jsem si všiml, že nedaleko na hřbitovní zídce sedí nějaký mladík. Na sobě měl jen bílé tričko, jeansy a byl bos. Kdo to jen může být? Každý pomalu přistoupil ke spuštěné rakvi, hodil na ni hrst hlíny, nějakou kytku či popřípadě něco pronesl. Vzal jsem si do ruky hlínu, kterou jsem se slovy: „Odpočívej v pokoji“ vhodil na rakev. Teď se Marcus musí otáčet v hrobě, jak se říká. Stále mě však poutal ten mladík sedící na zídce.

„Promiňte“ ozval se za mými zády hlas, ve chvíli kdy jsem chtěl vyrazit k chlapci. Otočil jsem se. Stál tam jakýsi muž v černém obleku s tmavě modrou kravatou.
„Potřebujete něco?“ zajímal jsem se.
„Chtěl jsem Vám sdělit svou upřímnou soustrast“ prozradil muž. „Jmenuji se Barnabáš a řeším Marcusovu smrt“
„Vy jste detektiv?“
„Ano, to jsem. Rád bych se Vás zeptal na pár otázek, pokud dovolíte“
„Myslím, že teď to není vhodné“
„Bude to jen chvilička“ přesvědčil mě.
„Dobře“
„Měl jste s Marcusem nějaké problémy?“
„Ne“ utrousil jsem.
„Slyšel jsem, že jste ho dostal do nemocnice“ detektiv si vytáhl blok.
„Ano, byl tu menší spor. Nechal jsem se unést“
„Aha“ přikývl a něco si zapsal.
„Barnabáši, nepřipadá vám nevhodné obtěžovat lidi i na pohřbu?“ ozval se hlas dr. Adamse. Detektiv se k němu otočil.
„Mám vše, co potřebuji“ kývl k doktorovi. „Uvidíme“ usmál se mým směrem.
Doktor mne poplácal po rameni a chlapec ze zídky byl pryč.