Netuším, kdo mě od Marcuse odtáhl, ale typoval bych to na Bennyho. Nevím ani to, jak jsem se dostal do terapeutovi ordinace, ale seděl jsem jako obvykle na pohovce v oblečením potřísněném od Marcusovi krve a pozoroval jsem své oteklé klouby na obou rukách.
„Jak ti je?“
„Jako nikdy“
„Proč jsi Marcuse tak zřídil? Musela pro něj přijet sanitka“
„Tady to není nemocnice?“ ušklíbl jsem se. Slabá poznámka, byl jsem jako omámený. Nezmohl jsem se na nic lepšího. Možná je to ještě doznívají adrenalin.
„Tome!“ terapeut zvýšil hlas. Často to nedělá, takže je to vážný, pro něj.
„Máte děti?“
„Ano“ odpověděl, vyveden z míry mou otázkou.
„Bojíte se o ně někdy?“ Jako já o Nicka?
„Ano, jistě. K čemu tyhle otázky?“
„V tom případě je sem nikdy nevoďte“ můj hlas přešel do tichého šepotu. „Mohlo by se jim něco přihodit“
„Proč jsi se do něj pustil?“ zeptal se terapeut ignorující mou zjevnou výhružku.
„Nelíbil se mi jeho obličej. Snad mu ho vyspraví lépe, než já“ pokrčil jsem rameny.
„Víš, že za tohle tě můžu vyhodit?“
„Fajn“
„A kam, myslíš, že bys potom šel?!“
„Někam hodně daleko“
„Kde bys sehnal peníze?“
„Mlátil bych lidi za peníze. Dnešek bych mohl brát jako začátek mé hvězdné kariéry“
„Tohle nemá cenu. Příjď zítra“