Sezení
„Jak Ti dnes je?“ ptal se terapeut. Pokud se vás někdo ptá jak se cítíte nebo máte, povětšinou ho nezajímá odpověď, ale u terapeuta si můžete být jisti, že ho to zajímá, protože o vás střádá malé úlomky s vyprávění, které pak spojuje ve váš celoživotní příběh. Nikdo toho neví tolik jako terapeut, protože se o vás nikdo nezajímá. Vlastně ani terapeut ne, je to čistě profesní, snaží se vám pomoci.
„Je mi fajn“ klasická odpověď z mých úst, ale jakoby ani nebyla moje.
„Slyšel jsem, že špatně spíš“
„Jo, to je možný“
„O čem se ti zdá?“
„Zdá se mi o minulosti“
„A přesněji?“
„O základní škole, o mé rodině, o matce…o otčímovi. Je toho hodně“
„Bereš nějaké prášky, kromě těch, které jsem ti předepsal?“
„Ne, jen ibalgin, když mě bolí hlava“ pokrčím rameny.
„Jak často tě bolí hlava?“
„Jednou za týden?“ zalhal jsem. Poslední dobou mě hlava bolela v jednom kuse.
„Dobře“ přikývl terapeut a něco si zapsal.
„Dívali jsem se na jeden film“ začal jsem ani sám nevím proč. Terapeut byl zjevně spokojen, hned se toho chytil.
„O čem byl?“
„O klukovi, který..“trochu jsem se zdráhal. „, kterého šikanovali“ vypadlo pak ze mě.
„Líbil se ti ten film?“
„Co? Jak to myslíte?“ podíval jsem se na něj vyděšeně.
„Jestli ses smál nebo ti to přišlo nepochopitelné. Co jsi cítil?“
„Cítil jsem bolest“ šeptl jsem tiše.
„Tak bolest“ přikývl terapeut. Chvíli bylo ticho. „Šikanoval tě někdo, Tome? Třeba na základní škole?“
„Ne“ zareagoval jsem rychle. Bolavé místo. „Popravdě jsem patřil mezi ty, co se nijak na šikaně nepodíleli, ale sami ji taky nechtěli zarazit“ další lež.
„Takhle“kývl terapeut. „Dobře, v tom případě se uvidíme příští týden“
„Nashle“ vyrazil jsem ke dveřím.
Tom Ulley