XIII. kapitola: Cit, který musí být uvězněn
„Jacobe!“ vykřikla Katty a svezla se na zem do sedu. „Jacobe“ zašeptal jsem neslyšně. Keiri se vrhla ke Katty, já se otočil a zamířil jsem dolů do svého pokoje, kde jsem se potmě usadil na postel. Když Jacob zmizel, něco se ve mně zbortilo, něco silného a hřejivého, prostě to zmizelo a zůstalo tam chladné místo s vytesaným jménem Jacob.
Věděl jsem, už teď, že přijde den, kdy ho budeme muset zničit. Věděl jsem to, teď když jsem o to přišel, pochopil jsem hodně věcí. Vím přesně, co k Jacobovi cítím. Teď už to vím. Miluji ho, ne jako bratra, ale jako svého nejcennějšího přítele a jak říkávala má matka: Láska je vroucnější přátelství. Miloval jsem ho více, než Katty. Jenže teď ho i nenávidím. Nenávidím ho, za to co mi udělal. Opustil mě. Opustil nás. Vždy jsem ho měl za vzor ohleduplnosti, charakteru a síly. A teď nenávidím a přitom miluj nade vše, vražedná kombinace. Jeden z těchto pocitů musel stranou. Musel být vytěsněn na místo, kde bude obehnán zdí, uzavřen za ocelovou bránou a oddělen příkopem. Rozhodl jsem se, musí to být láska. Tento pocit musí pryč. Dokonale ho ze sebe nevyvedu, izolovat a oddělen. Láska musí být ve mně uvězněna. Jen nenávist smí zůstat a vést mě k tomu činu. Nenávist a Jacob. Nenávidím Jacoba. Nenávidím tě, Jacobe! „Nenávidím tě, Jacobe!“ zařval jsem do temného pokoje. Zespoda šla slyšet zábava, hudba a veselé hlasy. Nevěděli, co teď prožívám a také to nikdo nesmí vědět. Do očí se mi nahrnuly slzy bezmoce. „Ne!“ přikázal jsem si. „Musím být silný“
