protože já jsem Anděl (^_^)

Bylo to už dva týdny, co jsme dorazili do Ohnivé vesnice. Jacoba jsme za tu dobu párkrát potkali. Bylo to u starého kováře Hatakeho. „Že mě to nenapadlo dřív“ plácl jsem se do čela, když jsme s Keiri šli kolem. „Jacob chce novou katanu. Je mu jasné, že nemá šanci se dostat k nám domů a mě ji vzít nemůže.“ Konstatoval jsem. Nemohli jsme dovolit, aby Hatake Jacobovi katanu udělat. Jacob by zabil jeho a možná i něco horšího.

Také jsme stačili navštívit nemocnici. Bylo to díky Sanně, která nevěřila, že jsem zesílil. Bojovali jsme spolu a mně se otevřel živel. Živel vzduchu. Byl to krásný pocit. Vítr projel mnou a já ho vyslal proti Sanně. Bylo to však nechtěně, něco jako instinkt. Sanna má na sobě několik obvazů a rozhodně už nechce měřit síly. Poraženě uznala, že jsem silnější, než ona. Uklidnil jsem jí tím, že jsem řekl, že není všem dnům konec. A byla to taky pravda.

Další budova ve vesnici, kterou jsme jednou navštívili, byla hlavní budova Pána vesnice. Chtěl s námi projednat Jacobovo přesvědčení. Obával se, aby se nespojil s jejich dlouholetým nepřítele Yoroshim. Ubezpečili jsme ho, že to nedopustíme. Moc nám nevěřil, ale měl snad na výběr?

Dále jsme často, každý den, chodili do Irichimakova baru na Ramen- nudle se zeleninou, masem. Bylo to skvostné jídlo, ale dělalo mi veliké problémy jíst hůlkami. Doteď to nezvládám, ale Keiri je obratnější.

A pak je tu trénink, který proběhl snad jen třikrát, protože Keiri si chtěla pořád procházet vesnici a kupovat si různé věci. Při naších trénincích nám pomáhala Sanna. Ovládala mistrovsky katanu a já si sem tam stranou cvičil útoky s větrem.

Jednoho dne jsme se rozhodli s Keiri zajít za Hatakem. Slunce krásně pálilo a my mířili přímo k němu. „Hatake“ pozdravil jsem ho, nezvedl hlavu a dál brousil nějaký kus železa. „To je ona? Jacobova katana?“ zeptala se Keiri. Hatake vzhlédl. „Tohle není vaše starost.“ Řekl stroze stařec. „Hatake! Nesmíte mu udělat tu katanu, zabije vás. Není to, už ten starý Jacob. Víte, jak bude mocný?“ vložil jsem se do toho. „Tohle zase není má starost“ řekl znovu stroze a zavřel se do svého domu. Zavrčel jsem, tohle fakt byl senilní dědek! „On mu ji udělá a pak…“ nedořekl jsem větu a otočil jsem se. „Bude pozdě“ dořekl jsem a zamířil jsem k nám na pokoje. Sanna mě očekávala, společně jsme celé odpoledne trénovali. Měl jsem pořád špatný pocit, z Jacoba, Hatakeho. Ze všeho.