XVI. Staré vzpomínky
Když jsme se ujistili, že Katty nic není a uložili jsme ji do postele. Nic nenamítala a ani neprotestovala. Seth si šel znovu sednout do obýváku, a když jsme vyšli ven a Keiri zavřeli dveře, musel jsem jí něco povědět. Musel jsem jí něco dát. Byl před námi Turnaj. Na život a na smrt, bylo třeba se nějak připravit.
„Ten, kdo vládne katanou je v dnešní době mocný. Ty katanu budeš potřebovat“ s těmito slovy započal můj trénink s Jacobem. Cvičili jsme každý den v jedné japonské vesničce, kde nám ukovali tyto meče. Poté co jsme přijeli zpět domů, jsme je uschovali na půdě do truhly. To už bylo dávno.
Nastal však čas znovu tu truhlu otevřít a s ní i ranec vzpomínek. „Keiri“ zašeptal jsem její jméno. Otočila se na mne. „Potřebuji ti něco dát. Můžeš to brát jako pozdní dárek k narozeninám.“ Prozradil jsem jí a pomalu jsem zamířil na půdu. Keiri mě následovala. „Co to je?“ vyzvídala. Pousmál jsem se, když jsem přešel k truhle zaházené nějakými krámy. Smetl jsem z ní prach a nějaké knihy. Truhla byla bez zámku a nezamčená. Nikdo nečekal, že by k tomuhle došlo. Odklopil jsem víko truhly a zašmátral jsem uvnitř rukou. Vytáhl jsem katanu a rychlým pohybem jsem z ní sňal obal. Díval jsem se na její ostří. Katana, se kterou jsem trénoval, zamyslel jsem se. Z mého přemýšlení mne vytrhla Keiri. „To je pravá japonská katana?“ zeptala se jako v mrákotách. Přikývl jsem a katanu jsem zasunul do obalu a podal jsem ji Keiri. „Je tvá“ řekl jsem s úsměvem na tváři. Roztřeseně si ji vzala a chvíli se mi koukala do očí, poté mě objala. Když jsem se vyprostil z jejího objetí, znovu jsem sáhnul do truhly a vytáhl pergamen a knihu, kterou jsem taktéž podal Keiri. „Magie vody a svitek stříbrné magie.“ Zářivě se usmála, když si knihy vzala. „Děkuji“ šeptal, když se zastavila u dveří.
Když byla Keiri pryč, znovu jsem se otočil k truhle. Vytáhl jsem z ní druhou katanu, která měla rukojeť i obal z černé kůže. Jacobova katana. Jak vždy říkávala Sanna: „Jacob-sensei katana“. Sanna, povzdechl jsem si. Byla to má kamarádka, která se učila být samurajem. Sáhnul jsem volnou rukou znovu do truhly. Vytáhl jsem několik knížek se zaměřením na černou magii a jedna kniha se zaměřením na Éter. Byla to kniha v černé kořené vazbě, člověk by se jí bal pomalu i dotknout. „To je ono“ šeptl jsem tiše a kradl jsem se zpět do pokoje. Teď jsem byl rád, že jsem sám. Nechtěl bych nikomu vysvětlovat, co znamená to, že čtu takové knihy. Rozložil jsem knihu o Éteru na stůl a začal jsem studovat. Je dobré znát nepřítele.
