protože já jsem Anděl (^_^)

Cesta letadlem byla upřímně dost klidná a nudná. Keiri bylo špatně, takže jsme celou cestu mlčeli. Ona dávala pozor, aby se nepozvracela do pytlíku, který roztřeseně držela před sebou.

Po pár hodinách cesty letadlem a cesty Japosnkou krajinou jsme se dostali do lesa plného Sakur. Kvetly, takže celý les vypadal nádherně. Slunce na obloze hezky hřálo, pofukoval jemný větřík, který si pohrával s mými vlasy. Keiri šla tiše vedle mě.  Kdesi v dáli na nebi se táhl hustý černý mrak, ve kterém se blýskalo. „Přichází bouře“ řekl jsem klidně a tiše a Keiri okamžitě zvedla hlavu k nebi. Musel jsem se pousmát. Byla rozrušená, nemohla totiž pochopit, že bude v samurajské vesnici. „Už tam budeme?“ zeptala se, když odlepila oči od mraku. „Ano“ odpověděl jsem, když se cestička ostře zabočila vlevo. Naskytl se nám pohled na obrovitou kamenou bránu. Vůbec se nezměnila, pořád stejná i se stejným znakem na průčelí, znakem ohně:

U brány však stály další dvě osoby. Byly oděné v černých pláštích až po zem a přeš hlavu měli přetaženou kápi. Jedna z postav se otočila a dívala se přímo na mě. „Rád tě zase vidím, Jacku“ ozval se zpod kápě známý chladný hlas. Hned jsem ho poznal. „Jacobe!“ procedil jsem skrz zaťaté zuby jeho jméno. Keiri vedle mne ztuhla. „Jsem rád, že jsi na mě nezapomněl“ řekl chladně a zvedl obě své ruce a sundal si kápi. Strašně se změnil od doby, co od nás odešel. Jeho vlasy se zabarvily do černa a měl je delší.

Brána vesnice se začala pomalu otevírat a daleko se ozval hrom. Keiri sebou škubla, když ji začal vyzvánět telefon v batohu. Rychle ho začala hledat. Brána se trochu otevřela zůstala stát. K nám přistoupila vysoká hnědovlasá žena v obyčejném rudém kimonu. „Identifikujte se!“ vyzvala nás. „Jacob Black v doprovodu Eve Hamond“ oznámil Jacob chladně a otočil se k ženě. Druhá postava si sundala kápi. Eve se jen na mě ušklíbla. Žena přikývla a zapsala si něco na desky. Jacob s Eve postupovali do vesnice. Žena následně kývla naším směrem. „Jack Fletcher v doprovodu Keiri Nachio“ oznámil jsem jí. Znovu přikývla a postupovali jsme za bránu.

„Cože? Špatně tě slyším, Sethe. Démoni?“ volala Keiri, když jsme prošli do vesnice a brána se začala pomalu zavírat. Podíval jsem se zpříma na Keiri. „Dívali jste se pořádně? To není možné.“ Vydechla nakonec. Brána se zavřela a Keiri ztratila signál. „Sethe? Sethe! Přerušilo nás to!“ vykřikla Keiri. „To brána. Absolutní ochrana. Nedá se odtud přemístit a není tu signál. Co se stalo?“ zeptal jsem se tiše. Keiri si nad mým vysvětlením povzdechla. „Seth mi právě řekl, že na ně zaútočilo velké množství démonů a kniha je pryč!“ vyjekla. „Musíme za nimi!“

Jacob s Eve stáli kousek od nás. Jacob se na mě díval a usmíval se, dokud je jeden z průvodců neodvedl do ulic. „Ne,“ rozhodl jsem. „Musíme zůstat. Jacob něco chystá. Katty a Seth si poradí. Neboj se!“ Objal jsem ji a společně jsme se vydali za průvodcem k našim pokojům.