XXXII. Praví tvář
Od večera kdy, Jane opustila Křišťálové město, se v podstatě nic nezměnilo. Uběhlo celých pět dní. Keiri se konečně vrátila z nemocnice, ale nebyla nadšená, že mě čeká souboj s Damienem. Vlastně nebyl z toho nadšený nikdo. Katty se spřátelila s jednou dívkou, kterou poznala tady ve městě. Dost si rozuměly a Katty celý den trávila s ní. Úplně vypustila Turnaj a Jacoba, což bylo možná dobře. Byla v sedmém měsíci a těšila se na své dítě. Myslela si, že to bude syn. Cítila to. I já už jsem se strašně těšil, že budu strejdou, ale moc jsem na to nemyslel. Má hlava byla pořád naplněná myšlenkami o tom, co se dělo kolem mne. Nic nedávalo smysl. Zhola nic.
Bylo osm hodin večer, když jsem seděl na své posteli v pokoji. Zbývalo už jen sedm hodin do mého souboje. Strach se pomalu dostavoval, když Danniel zaklepal na dveře a vstoupil dovnitř.
„Jak na tom jsi?“ zeptal se Danniel. Nedokázal jsem se na něj podívat. Vím jen, že jsem se třásl. Přistoupil ke mně a přehodil mi přes záda deku.
„Vím, že se bojíš, ale teď mě poslouchej. Nesmíš dopustit, aby se proměnil. Rozumíš?“ podíval jsem se na něj.
„To se lehce řekne“ namítl jsem, ale Danniel vytáhl stříbrnou dýku v pouzdře.
„Pokud mu tohle zabodneš do těla, tak se nebude moci proměnit“ řekl tiše Danniel, jako by nás někdo poslouchal a vytáhl z pouzdra onu dýku. Stříbrně zářila. Dech mi zůstal stát nad tou krásou. Dýka měla ve své čepeli vyryté různé znaky.
„Páni“ vydechl jsem. Danniel dýku zasunul zpátky do pouzdra a položil ji na noční stolek.
„Nechci, aby se ti něco stalo. Musíš na sebe dát pozor“ řekl naléhavě.
„Já…nevím, co říct“ šeptl jsem. Danniel mě pouze vzal do náruče.
„Neříkej nic a radši se prospi“ řekl šeptem. Jeho náruč mě nějak uklidňovala. Cítil jsem se bezpečně a netrvalo dlouho a opravdu jsem usnul.
Danniel mě probral ve dvě hodiny a hned potom odešel. Zašel jsem si dát sprchu. Oblékl jsem se, za pás jsem si dal dýku a do ruky vzal katanu. Strašně se mi třásli ruce, když jsem zavíral dveře pokoje. Možná je to naposledy, co ten pokoj vidím. Možná naposledy vidím všechny okolo. Dorazil jsem před bránu vedoucí na hřiště. Vstoupil jsem dovnitř. Všichni už tam byli a čekalo se pouze na mne. Postavil jsem se naproti Damienovi. Hřiště bylo osvětlené pochodněmi, ale bylo to stejně k ničemu, až Damien použije svou schopnost, neuvidím vůbec nic.
„Začněte!“ vykřikl Yamato a hned se kolem mě rozprostřela naprostá tma. Nic jsem neviděl. Pomalu ani na své ruce. Vytáhl jsem katanu z pouzdra. Znáte ten pocit, když si myslíte, že kolem vás někdo chodí, ale nevíte kde přesně je a jestli tam vůbec je? Tak tenhle pocit jsem měl celou dobu. Udělal jsem pár výpadů katanou do tmy. Nic jsem samozřejmě nezasáhla. Zaslechl jsem přede mnou kroky a ze tmy jakoby vystoupil Damien. Stál přede mnou asi tři metry. Já jsem ho viděl! Postavil jsem se do obranné polohy.
„Ty mě vidíš?“ zeptal se udiveně a vykuloval na mě oči.
„Představ si. A docela zřetelně“ ušklíbl jsem se. Damien rozzuřeně zavrčel a mrštil po mě ohnivou koulí. Díky levitace jsem skočil do vzduchu a koule pode mnou proletěla. Cítil jemné škubnutí v podbřišku, když jsem přivolal vítr. Točil se kolem nás dvou a částečně Damiena oslepoval, protože přivíral oči. Transportoval se a objevil se za mnou. Nestihl jsem zareagovat a ucítil jsem silné kopnutí do zad. Pár metrů jsem letěl, než jsem dopadl na zem. Katana mi odlétla někam do tmy. Teď jsem byl beze zbraně.
„Přestaneme se hrát“ zavrčel Damien a přišel tak blízko, abych ho viděl. Stalo se to za pár vteřin. Jeho oblečení se rozlétlo do stran a místo Damiena tam stálo nějaké zvíře. Byl to obrovitý vlk. Nebyl vůbec jako Seth. Damien byl ve své mnohem ošklivější a vypadal jako nějaké to zvíře z hororu, které připomínalo vlka.
Bylo jasné, že jsem neměl šanci. Bez šance, beze zbraně. Pak mě něco napadlo. Když dýka měla zabránit proměně, možná ho promění zpátky do lidské podoby.
„Dýka!“ vykřikl jsem. Dýka mi zmizela od pasu a objevila se zabodnutá do Damienova břicha. Damien (vlk) se roztřásl a nabral znovu lidské podoby. Stál teď přede mnou nahý s dýkou zabodnutou do svalnatého břicha. Podíval se na mě nenávistnýma očima a dýku si z břicha vytrhnul s bolestivým zavytím. Neproniknutelná tma zmizela. Viděl jsem teď hřiště osvětlené pochodněmi, Yamatův pohled, který hlídal každý náš krok, viděl na balkón, kde všichni stáli. Stál tam i Jacob a díval se na mě. Byla tam i Keiri opřená o Setha a Katty.
Tohle byl nejspíše můj poslední pohled na ně. Damien odhodil dýku a vrhnul se na mě. Bil mě do obličeje a do hrudi. Kopal mě, když jsem spadnul na zem. Cítil jsem na svém obličeji krev a celé tělo mě bolelo, ale když jsem se postavil, Damien máchnul naplocho rukou. Nedotkl se mě, ale svou schopností mě odhodil do nedaleké stěny. Praštil jsem se do hlavy, a když jsem dopadl na zem, měl jsem před očima tmu. Zase použil svou schopnost?
„Stačí!“ slyšel jsem Yamatův hlas. To bylo to poslední, co jsem slyšel.
