protože já jsem Anděl (^_^)

Ležela jsem v posteli na pokrývce. Hladila jsem si vypoulené bříško a myslela na dvě osoby mé dítě (Alexe) a jeho otce (Jacoba), se kterým se za pár hodin utkám na život a na smrt. Věděla jsem hned od začátku, že Jacobovi nedokážu ublížit, i když mě zradil a opustil.  Když Danniel přišel, nevšímala jsem si ho.

„Připravená?“ zeptal se tiše.

„To nevím“ chvíli bylo ticho. Potom na mě vystřelil s otázkou.

„Ty ho miluješ?!“ skoro to vykřikl.

„Čekám s ním dítě“ odpověděla jsem trpce, ale syna jsem nelitovala. Pohladil jsem si bříško.

„A to s ním chceš bojovat?“ vyjel po mně. Pouze jsem přikývla.

„Zničí tě“ řekl pouze.

„No a co?“ zavrčela jsem nebezpečně. „Je to tvůj život nebo můj?! Pokud jsi mi přišel kázat, tak zase hezky rychle vypadni“ Danniel se ani nepohnul. „Hned!“ pomocí molekulárního urychlování jsme zničila stolní lampu vedle něj. Danniel se zvedl a odešel. Nechal mě samotnou v mém pokoji a to jsem asi potřebovala ze všeho nejvíce.

Vstoupila jsem do pochodněmi osvětleného hřiště. Na kostele nedaleko odsud odbíjela půlnoc. Na balkóně stáli úplně všichni, dokonce i Eve, ta která mi Jacoba odvedla. Mířila jsem pomalým krokem ke dvěma postavám. Stanula jsem tváří v tvář Jacobovi. Vedle nás stál Yamato, který na nás kývl.

Jacob vytasil svou katanu a já ho chtěl roztrhnout. Mou schopnost katanou odrazil. Chladně se ušklíbl a ve volné ruce se mu objevila ohnivá koule. Použila jsem astrální projekci. Mé druhé tělo se objevilo kousek ode mne, schováno v křoví vyčkávalo. Jacob po mě hodil svou kouli, nebyla jsem tolik mrštná a nestačila jsem uhnout.

Koule mě zasáhla do ruky a já spadl na zem. Ve skrytu duše jsem doufala, že to nebude tak zlé, ale vážně bylo. Silně jsem krvácela z paže. K mému štěstí oheň s koule ránu sežehl, takže je menší pravděpodobnost infekce. Vyjekla jsem a postavila jsem se opět na nohy.

„Tak co oheň?“ ušklíbl se chladně a já si vzpomněla na svůj živel. Na mou velkou sílu, jenže s jednou rukou to nejspíše nezvládnu. Přiskočilo ke mně mé druhé tělo. Jacoba to vůbec nezmátlo. Zarazil katanu do země a zvedl ruce k nebi a hned za ním se zvedla vlna černého éteru. Oči měl černé jako noc. Vypadal spíše jako démon, než člověk.

Cítila jsem za mnou teplo ohně. Byl jsem ráda, že jsem vytvořila astrální tělo před zraněním, ale až tělo zmizí, oslabí mě to ještě více. Oheň osvětloval celý stadion, ale bylo na něm něco zvláštního. Neměl svou normální barvu. Byl tmavší. Byl plný éteru. To už Jacoba trochu zaskočilo.

„Děkuji, Alexi“ zašeptala jsem směrem dolů. Jacob se zamračil a já vyslala svůj živel v před a Jacob udělal to samé. Obě vlny do sebe narazily a jako by se mezi sebou byly. Převahu měla ta moje. Utlačovala Jacobův éter k němu. Udělal však něco, co jsem nečekala a ani jsem nemohl.

Jacob proskočil oběma vlnami nohama napřed. Kopl mě silně do břicha. Se zavřeštěním jsem odlétla a dopadla na prašnou a teplou zem od ohně. Cítila jsem strašnou bolest v břiše. Netušila jsem, co se stalo. Byla jsem dezorientovaná a instinktivně jsem si sáhla na břicho. Cítila jsem hustou teplou tekutinu.

„Nééé!“ zakřičela jsem zoufale, když jsem se podívala na mé břicho. Oblečení jsem měla celé od krve. Plakal jsem, držela se za břicho, křičela jsem a volala. Víc už si nepamatuji…