protože já jsem Anděl (^_^)

Bylo ráno, nemohl jsem spát. Celou noc jsem se  probouzel, protože jsem chtěl vědět výsledek souboje mezi Jacobem a Katty. Nikdo nepřišel, nikdo se neobtěžoval mi říct, jak to dopadlo. Nepřišla ani Katty? Můžu to brát jako znamení, že to nedopadlo nejlépe? Ale proč se aspoň neukázala? Aspoň teď ráno.

Otřeveřeli se dveře a vstoupila Keiri se sklopenou hlavou. Cítil jsem se tak podrážděný, že jsem na ni chtěl vyjet, ale zvedla obličej. Byla bledší, než normálně, podlité oči, které se celou noc nezavřeli a rudé od pláče.
„Co se stalo?“ vyděsil jsem se a posadil jsem se na posteli. Popošla kousek do pokoje.
„Já…Katty…je v nemocnici“ zašeptala Keiri a sklopila pohled. Zastavil se mi dech.
„A co jí je?“  chtěl jsem vědět.
„Je podle doktorů stabilizovaná, ale…“ Její zlověstné ale mě nakoplo. Odhodil jsem si z noh pokrývku a stoupl jsem si na chladnou podlahu. Z ruky jsem si strhl hadičku a vytáhl jsem si jehlu.
„Co to děláš?“ vyjela Keiri.
„Jdu za ní“ vyrazil jsem ke dveřím. Keiri udělala kradmý pohyb jakoby mě chtěla zastavit.
„Nepokoušej se  o nic“ sykl jsem a vyběhl jsem vrávoravě ze dveří. Díval jsem se do všech pokojů na patře, až jsem jí konečně našel. Ležela tam osamocená na posteli. Na obličeji kyslíkovou masku a v ruce jehlu jako jsem měl já. Jenže hadičkou jí do těla tekla krev. Musela jí hodně ztratit. Přešel jsem k ní, ale zarazil jsem se. Něco bylo v nepořádku. Chvíli jsem přemítal a koukal se na ni. Potom jsem an to přišel. Kde má bříško?!

Když jsem tu informaci nějak zpracoval, vyšel jsem ze dveří. V malé místnusti, ve které lidé povětšinou čekali, než mohli jít za ležícími, seděla Keiri na židli a Seth stáhl u ní.
„Já tu schopnost nechci“ vzlykala Keiri. Zničehož nic hodila pohledem na mě. Měla v očích tolik bolesti, že jsem musel odvrátit pohled.
„Já chci pryč…vystačím si jen se svými pocity“ zašeptala k Sethovi, který přikývl. Keiri se ho chytila za ruku a přemístili se.
Kolem mě prošel doktor a já ho zastavil.
„Co je s ní?“ zeptal jsem se, když jsem ho přesvědčil, že mě už nic není.
„Byla celkem zřízená, když jí přinesli, ale dali jsme jí dohromady. Avšak prenatální vývoj byl přerušen. Je mi to líto“ šeptl doktor.
„To…“ vydechl jsem. „Alexi“

Zamířil jsem z nemocnice rovnou do svého pokoje, kde jsem byl ubytován. Nic se nezměnilo. Stejný nepořádek. Vklouzl jsem oblečený pod sprchu. Slzy se mi kutálely po obličeji. Tohle nemůže být pravda. Proč se to stalo? Jak se to stalo?
Voda byla šíleně studená, ale mě to bylo jedno. Pořád se mě nechtěl pustit ten pocit a pořád jsem brečel. Nešlo to prostě zastavit.
„Jacku?“ ozval se známý hlas ode dveří. Vzhlédl jsem a přes vodu jsem spatřil Danniela. Nezmohl jsem se na odpověď. Povzdychl si a sedl si vedle mě do proudu ze sprchy. Vzal mě kolem ramen a přitulil si mě k sobě.
„To bude dobré, Jacku“ šeptal a hladil mě.

Když už jsem drkotal zuby a nejspíše i jemu bylo zima, tak mě Danniel vytáhl ze sprchy. Pomohl mi svléknout se a zabalil mě do ručníku. Se sebou udělal to samé a potom mě uložil do postele.

Slunce si normálně svítilo i v tak smutný den, který neprožíval jen Jack, ale i ostatní.
Keiri se Sethem seděli na sklnaté vyvýšenině a pozorovali obyvatelé města. Keiri opřená o Setha měla pořád oči napuchlé a plné slz. Nešlo přestat, když cítila přesně to, co lidé okolo. Co cítila Katty, když jí v bolestech přenášeli do nemocnice, co cítil Jack, když si to uvědomil. Když si uvědomil, že Katty potratila.
„Už bych strašně chtěla domů“ šeptla po chvíli ticha Keiri.
„To já taky“ políbil ji do vlasů.
„Nic už nebude jako dřív, viď?“ zeptala, ač znala odpověď.
„Nezajímej se o budoucnost. Užívej si dnešek…tuto chvíli“
„Víš, že mě tohle nejde,  i když jsem ráda, že tu jsi se mnou“ pohladila ho po noze.
„Vždycky při tobě budu stát. Ať to stojí, co chce“