protože já jsem Anděl (^_^)

Uběhly zhruba dva dny, které jsem proležel na posteli. Neměl jsem sebemenší chuť, cokoli dělat. Když se setmělo, rozhodl jsem se vyjít si na procházku. Město každý večer osvětlovaly pouliční lampy a lucerny. Zářilo jako by opravdu bylo z křišťálů. Bylo tu nádherně, ale chtěl jsem už domů.

„Ahoj“ pozdravil mne Keirin hlas. Seděla se Sethem, který na mě kývl, u polévky v baru. Keiri mě pozorovala ustaraně a Seth povzbudivě, vážně dvojka. Pouze jsem kývl jako náznak toho, že jsem je zaregistroval. Myšlenky se mi však točily někde úplně jinde. Byly u Jacoba, Katty a Alexe…všechno to mohlo být tak krásné. Šťastná velká rodina. Nemuseli jsme proti sobě bojovat. Proč to tak musí být? Copak si nezasloužíme normální život?

U jedné z hospod seděl Yamato na lavičce s nějakými chlápky. Postřehl mě, když jsem procházel a proto mne doběhl.
„Jacku?“
Pouze jsem se otočil.
„Jak ti je?“ zeptal se.
„Fajn“ zněla má odpověď. Tak falešná a lživá. Proč se o mě všichni starají? Měli by se starat o Katty.
„Já…kdybys něco potřeboval“ nabídl Yamato. Přikývl jsem a vydal se dál ulicí.

Zčistajasna se přede mnou objevil Jacob. Poznal jsem ho podle jeho pláště a černých vlasů. Rychlým krokem šel po ulici a já jej bezmyšlenkovitě následoval. Vzpomněl jsem si na to, jak voněl. Jak se chtěl starat o domácnost a přitom si hrál na vzorného studenta, kterým doopravdy nebyl. Vzpomněl jsem si na to, jak se zamilovaně díval na Katty a s tajemstvím v očích pozoroval mne. A pak to skončilo. Začal být temný a tajemný. Začalo to v momentě, kdy jsme se vrátili do minulosti.

Došel znovu až do lesa, kde byl i minule. Otočil se, aby se ujistil, že za ním nikdo není. Byl jsem bezpečně schován za stromem. Mávl rukou a objevilo se před ním zrcadlo.
„Tak?“ vybídl jej netrpělivě Zdroj.
„Vše přichystáno. Na přelomu měsíce proběhne poslední souboj“ oznámil Jacob chladně. V hlase mu chyběla už i poslední špetky úcty, kterou měl minule.
„Výborně. Svolám armádu a povolám Triádu. Teď už to půjde rychle, příteli“ Zdroj se chladně zasmál.
„Brzy se uvidíme“ pronesl temným hlasem Jacob a mávnul rukou. Zrcadlo zmizelo a on se vydal zpátky do města.

Snažil jsem se popadnout dech a uspořádat myšlenky, když jsem večer stál před Yamatovým příbytkem. Zběsile jsem zabušil na dveře.
„Co se to, k čertu, děje?!“ slyšel jsem jeho hlas míříc ke dveřím.
„Jacku?“ vydechl, když mě viděl. Stočil pohled dovnitř, poté vyšel ven a přivřel.
„Co se děje?“
„Já…Jacob je ve spojení se Zdrojem a mám takový pocit, že ho chce dokonce dostat sem hned po zápase“ vyhrkl jsem. Yamatův výraz zkameněl.
„Hmm…jasně, podívám se na to a upozorním Tribunál“ ujistil mne.
„Teď si dej sprchu a prospi se. Promluvíme si zítra. Nikomu to neříkej, aby se nerozšířila panika. Jacob nesmí vědět, že to víme“
Přikývl jsem a plný nadějí odcházel do svého pokoje.

Yamato zavřel dveře a zamířil k Jacobovi, jenž seděl v křesle.
„Jack to ví“ řekl rozezleně. Jacob se usmál.
„Součástí plánu“ kývl Jacob.
„Fajn, tak co budeme dělat?“ zeptal se Yamato a usadil se naproti Jacoba.
„Musíš obstarat dekret Tribunálu o jejich neomezené moci. Já obstarám zbytek“
Jacob vstal a zamířil ke dveřím.
„Neúspěch netoleruji! Tohle se musí povést.“