10. kapitola: Důležitá konverzace
Vstoupili jsme do světlem zalitého sálu. Tento sál už nebyl tak chudý jako zbytek domu. Byl honosný a nádherný. Mé oči chvíli přivykaly světlu, ale jak se zdálo, Gabriel byl zvyklý. Díval se před sebe a držel mne za loket, abych nešel jinudy.
Zastavili jsme se a Gabriel poklel. Já zmateně stál a v tom světle nevěděl, co mám dělat. Poté světlo usoupilo a před mým zrakem se zjevil muž.
Vypadal autoritativně a velice dospěle. Působil vyrovnaně a rozvážně. Vlasy měl elegantně sčesaně na levou stranu a na sobě čenrnobílý oblek s povoleným posledním límečkem. Vypadal velice dobře, kdo je to?
"Vítám Tě, Samie" zapředl hlasem, který snad poznal tisíce let a přitom byl mladý. Tak vážený a přitom bystrý hlas.
"Vy...vy jste Bůh?" zeptal jsem se jako v mátohách.
"Přesně tak" zašeptal. "Přesně tak"
Bůh stál přede mnou a tváří mu brázdil vážný úsměv, který připomínal jistý známý úsměv. Úsměv toho, co ví.
"Připomínáš mi Jidáše" pronesl Bůh směrem ke Gabrielovi, který se nedovolil zvednout hlavu.
"Pane, já...promiňte...proč tu jsem?" otázal jsem se nesměle.
"Velice dobrá otázka, Samie" přikývl Bůh. Samie, takhle mi říkávala jen máma, James a Katherine. "Víš, jsi vyvolený"
"K čemu?" vyhrkl jsem.
"K záchraně celého světa" usmál se Bůh a vážně dodal: "Pokud to tedy příjmeš"
"A kdybych nepřijal?"
"Je to tvůj Osud, Samie" řekl prostě Bůh a otočil se. Pomalým krokem zamířil k oknu.
"Běž za ním"šeptl Gabriel. Vydal jsem se tedy k oknu, kde stál Bůh.
"Já...to pořád nechápu" zakoktal jsem.
"Je to přeci tak jednoduché" usmál se znovu. "Jen si musíš dávat pozor"
"Pozor na co?"
"Na svou démonickou část" prozradil šeptem Bůh a otočil se k mě. "Přece jsi zjistil, že v sobě skrýváš část démona"
"To ano, ale nemyslím si, že by mě mohla ovlivnit" zakýval jsem hlavou.
"Nemůžeš nikdy vědět, kdy se ta část probudí" pokáral mne Bůh jemným hlasem.
Odnikud a přitom odevšad se rozezněly hlasité zvony. Bůh zvedl pohled vzhůru. Do velkého sálu se za stále zvonících zvonů přihnalo několik lidí najednou. Mezi nimi byl i Michael. Gabriel se narovnal a muž s delšími hnědými vlasy a strništěm v bílém oblekju přiskočil k Bohovi.
"Můj pane, nebeské zvony. Ďáblova brána byla otevřena" zahlásil hlubokým hlasem.
"Ano, Serafieli" kývl Bůh. "Jsem si toho vědom. Ty zde zůstaň. Kassieli" otočil se na hnědovlasou dívku asijského původu. "Rozešli můj rozkaz o zapečetění bran"
Kassiel přikývla a vyběhla ze sálu. Bůh stočil svůj pohled na Michaela.
"Hochu, běž zajisti, aby škody byly, co nejmenší" rozkázal Bůh a Michael se vydal tam, kde byl poslán, aby splnil rozkaz a svůj účel.
"Gabrieli, máš na starost Samieho, tak se o něj postarej" přikázal Bůh dívaje se na Gabriela, který uhýbal pohledem a pouze přikývl. Bůh se otočil ke mě.
"Rád jsem tě poznal, Samie, a věřím, že se ještě brzy zříme" usmál se Bůh. "Teď jděte!"
Stáli jsme zase v kruhové místnosti obklopeném archivy. Gabriel vykročil k dlouhému stolu a promnul si obličej. Pokusil jsem se pohnout jeho směrem, ale nemohl jsem se hýbat.
"Gabrieli" ozval jsem se.
"Buď zticha" zašeptal.
"Ale já se nemů-" začal jsem znovu.
"Drž hubu!" zařval Gabriel a nabral do plic vzduch. Co se to děje? Odněkud se přihnala jeho andělská pomocnice a měla nabroušený pohled.
"To je tvá práce, viď?" zavrčela nepříjemně.
"Do toho ti nic není" zašeptal Gabriel.
"Ale ano, je. Protože jsem anděl a nedovolím ti zničit nebe. To tys ho sem dovedl!" zařvala. Zničit nebe? O čem to ta holka mluví?
"Řekl jsem, že to není tvoje věc" v mžiku stál Gabriel u ní a přimáčkl ji ke stěně. Rukou ji svíral hrdlo a anděl popadal dech.
"Gabrieli, co to děláš?" sípala dívka.
"To, co jsem z takovou děvkou měl udělat dávno. Kazíš mi to" zavrčel Gabriel. Odněkud na svém těle vytáhl stříbrný nožík.
"Ne, prosím" zachraptěl anděl. Gabriel však nožíkem prořízl andělovo hrdlo. Dívčině těle to zabzučelo a celá se na chvíli rozsvítila. Poté vyhasla jako oheň beze vzduchu a sesunula se k zemi. Ano jsem nedutal, jen čekal, co bude dál. Gabriel přistoupil ke mě a dal mi onen nožík za pásek kalhot.
"Hezký let" usmál se a šťouchl mne ohromnou silou. Čekal jsem, že spadnu na podlahu, ale ta zmizela a já padal skrze mraky a vyděšeně valil oči na Gabriela, jehož obličej se rychle ztrácel.
Tohle měla být má smrt? Takhle jsem si to nepředstavoval. Vlastně nikdy jsem si nepředstavoval smrt. Jen se mi zdálo, jak vidím mámu a ostatní. Ale nikdy jsem nechtěl zemřít. Co James? Co Katherine?
Bože, prosím, zachraň mě.
Zničehož nic mne objaly cizí paže kolem pasu a zabalily mne do bílého světla...
Komentáře
Přehled komentářů
proto jsem říkal, že je mi sympatickej ten zavrhlej andílek Sam - Gabriel mi moc neimponuje *tiše šeptá sprostá slova jako "blbec" a "pitomeček"* Ale bůžkovi nikdo nevyřídil pozdrav o_o
tenshinhikaru.ic.cz
(Tenshin Hikaru, 21. 4. 2011 10:17)