12. kapitola: Dvojčata
"Kam jedeme?" zeptal jsem se dívajíc se do automapy, kterou jsem měl rozloženou na klíně.
"K Ďáblově bráně" odpověděl klidně pozorujíc silnici s dírami před sebou.
"Není náhodou v nebi?" optal jsem se zmateně.
"Má dvojče, tady na zemi" opověděl Hagiel, jako by to snad bylo jasné. Jasnější, než to, že přes den je na obloze slunce.
"Myslíš, že byla taky otevřena?" zajímalo mne.
Přikývl a trochu zvrátil volant, aby nemusel vjet do jedné větší díry. "Muselo to být promyšlené. Démoni by si nikdy nedovolili otevřít pouze bránu na zemi. Pokud našlí klíče a osoby, jako byl třeba James, nedělilo je od toho nic. Pouze se museli spojit s tebou, což se jim povedlo"
Zadíval jsem se do podlahy. Takže mě James jen využil?
"Omlouvám se" zašeptal jsem do ztichlého auta. Na obzoru vycházelo slunce a Hagielovi se zjevně ulevilo.
"Není proč se omlouvat, netušil jsi to" chlácholil mne.
"Ale měl jsem" vzdychnu. "Tohle přece není normální, abych nepoznal falešné přátelé"
"Měl by ses prospat" vztahoval ke mě ruku. Já ho však zarazil.
"Usnout zvládnu sám" otočil jsem se k oknu a zavřel bolestně oči. Na rameni jsem ucítil Hagielovu ruku, která se po chvíli stáhla.
"Dobré ráno" usmál se Hagiel, když jsem otevřel oči. V autě svítilo palubní světýlko a byla zase tma. Jakto?
"Já spal tak dlouho?" napadlo mne ihned.
"No" ušklíbl se. "Musel jsem ti trochu pomoct. Potřeboval ses prospat"
Chtěl jsem něco namítnout, ale otevřel dveře a vystoupil ven. Nezbývalo mi, než ho následovat.
"Co je tak zajímavého na té Ďáblově pasti?" otázal jsem se, když Hagiel mířil po prašné cestě. Nechal u auta svítit reflektory a nechal klíčky v zapalování. Čekal snad, že to bude potřeba?
"Je to past na démony, nemohou do ní vstoupit. Stejná past jako jsi kdysi kreslil pro tu démonku Ruby"
Přikývl jsem, ale nekreslil jsem to já, nýbrž James. Andělé také nemohou vědět všechno.
"Kdysi dávno žil John Cramar" vysvětloval Hagiel zatímco nás tma pohlcovala, auto bylo dál a dál. "Tento Cramar byl jeden z nejlepších Lovců démonů. V té době jich tu moc nebylo, ale se svou družinou objevil dveře. Začalo se jim říkat Ďáblovi dveře a Cramar brzy, ze symbolů na těchto dveřích, pochopil proč. Proto dohlížel na to, aby se postavila ochrana proti démonům, aby je náhodou nenapadlo otevřít to. Netušil, že je třeba klíč. Postavil pět kostelů, které spojil kolejemi tak, aby tvořili pentagram a uprostřed této dokonalé pasti byla ona brána, kde se za několik staletí pohřbilo pár lidí." Dovyprávěl a já valil oči údivem.
Došli jsme k místu, kde měli vést koleje. Koleje byly v půlce prašné cesty rozdrceny a jedna z polovin byla zvednuta výhružně do vzduchu. Něco tudy...proletělo? Něco silného a mocného.
"Jak jsem říkal" šeptl Hagiel a postupoval dál.
Stanuli jsme po pár dlouhých, ale schůdných metrech na hřbitov obehnaný zdí, kde se uprostřed tyčila krypta. Vypadalo to jako menší temný chrám pro řecké božstvo. Náhrobky okolo byly poničené a roztrhané. Hagiel se rozhlížel kolem do kola, když se ze tmy ozval hlas.
"Nehledáte tohle?" ptal se přidrzle a ze stínu vystoupila dívka v krátkém černém tričku a kalhotech s boty na vysokém podpatku.
"Ty" zavrčel Hagiel a chtěl vyjet po dívce. Ta se však přikrčila k zemi, kde bylo něco vyryto.
"Kdepak" zamlaskala. "Pokud nechceš skončit někde hodně daleko"
Hagiel se zastavil a dívka zase narovnala.
"Chyběla jsem ti, Same?" sykla dívka a podívala se na něj. V očích jí hrály plamínky.
"Ruby?" vydechl jsem.
tenshinhikaru.ic.cz
(Tenshin Hikaru, 21. 4. 2011 10:23)