16. kapitola: Starý přítel
Ležel jsem na posteli. Bylo mi už dobře, ale strašně jsem se nudil Hagiel i Ruby pořád někam mizeli a zase se vraceli. Posadil jsem se na posteli a vzdychl si. Proč mě do toho nechtějí zasvětit? Už nejsem to malé dítě. Prošel jsem nebem, mluvil jsem s Bohem a to nemluvím o tom, kolik démonů už jsem poslal do pekla. Teď mě tak napadlo, že to byla vlastně zbytečná práce, protože se většina stejně vrátila.
Rozezvonil se telefon a já se po něm líně natáhnul na noční
stolek. Číslo bylo neznámé a tak jsem jej prostě přiložil k uchu.
„Ano?“
„Ahoj, Same“ ozval si mi známý hlas, avšak jsem ho nedokázal zařadit.
„Kdo je tam?“ otázal jsem se nevrle.
„James“ promluvil a já zpozorněl. Vstal jsem a můj mozek začal pracovat na plné
obrázky, jak bolestivé.
„Jamesi, jak…myslel jsem si, že jsi mrtvý“ zahučel jsem cosi.
„Přijď k Ďáblově bráně“ s tím James zavěsil a já zůstal strnule stát.
„Co tě opařilo?“ broukla Ruby, když vešla do pokoje dveřmi, což
bylo nezvyklé.
„James je naživu“ zašeptal jsem.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zavrčela Ruby, když jsem kolem ní
proběhl s pistolí, klíčky od auta a v bundě. Rozběhla se tedy za mnou
a nastoupila na místo spolujezdce.
„Víš, to, že?“ podívala se na mně, když jsem vyjížděl z parkoviště motorestu.
„Jak?“ divil jsem se a dupnul na plyn vyrážeje na silnici. „Chci říct, je to
možné, tak rychle?“
„Většinou to trvá déle, ale možné to je“ pokrčila rameny. „Jeho duše musela být
prohnilá“
„To byla“ přisvědčil jsem.
Dorazili jsme na místo, k hranicím Ďáblovi pasti, za
necelých pár hodin. Hagiel nás nejspíše už hledal, ale bylo to jedno. Vyrazil
jsem napříč zničených kolejišť až k hřbitovu, kde mělo být naše místo
setkání, vlastně jsem ani nevěděl, jestli tam bude nebo jestli je to past.
Dorazili jsme až na hřbitov, kde nás vítaly rozbité náhrobní kameny a díry v půdě.
Tady se odehrálo cosi velkého. Brána
však již byla naštěstí uzavřena a pod ní leželi dva muži a klíč. Vydal jsem se
pomalý krokem k bráně, věděl jsem, že tu James bude. Musí tu být.
Ze stínu vystoupily tři postavy. Jedna z nich drobná, zůstala v polostínu,
aby na ni nebylo vidět. Zbylé dvě vystoupily na světlo. Byl to James s nějakou
blonďatou démonkou.
„Nejspíše neznáš moji kamarádku Mac, že, Samie?“ usmál se James potutelně.
„Jak? Jak je možné, že tak rychle?“ podivil jsem se.
„Zkažené duše nepotřebují tolik času“ ušklíbl se James.
„Měl jsi pravdu“ sykla Mac stojící vedle něj. „Přišel sem“
„Takže je to past?“ zavrčel jsem zlostně. „Po tom všem?!“
„Drž hubu“ okřikla mne Mac a otočila se na třetí postavu ve stínech. „Zavolej
ji“ přikázala a postava přikývla.
„Koho má přivolat, Jamesi?“ zavrčel jsem.
„Tu, která zachránila mé tělo před pádem z nebes“ oprášil si košili.
Plavovlasá žena se sklonila k připravené míse a začala mumlat:
„Rah.ah.ess Í.ess.ah.el.mah.neh Pah.rah.dí.zod.oh.deh Oh.eh.keh.rí.mí“
„Co to je?“ podivil jsem se nad zvuky, které z ní vycházeli.
„Enochiánský jazyk“ zašeptal Hagiel, jenž se objevil vedle mne. „Andělský jazyk“
„Hagi, co tu děláš?“ vyjevil jsem se.
„Slyšel jsem ji“ pokývl směrem k ní. „A nejen já“ zašeptal zlověstně.
„Hagieli“ zavrněla Mac jako kočka. „Jsem ráda, že jsi
dorazil i ty“
„Ah.ah.oh Í.ah.el.pí.reh.gah Quh.í.í.neh Eh.nah.í Buh.teh.moh.neh“ v misce
to bouchlo a v kouři se zhmotnila vysoká žena v černých šatech až po
zem. Proč jsou všechny plavovlasé? Ano, pravda, tato byla přírodní a co byla vlastně
zač?
„Vítej, má paní“ šeptl James a lehce se všichni tři uklonili.
„Samie, tak ráda Tě vidím“ usmála se žena.
„Kdo jste?“ podíval jsem se na ni.
„Je to Lilith“ houkl jakýsi hlas za námi. Stály tam tři
ženy, jenž se tvářili chladně a formálně.
„Annael?“ podivil se Hagiel.
„Tohle ne“ broukla Ruby a zmizela v oblaku kouře. Bylo to na ni nejspíše
hodně. Přeci jen Lilith a teď i andělé.
„Výborně, tak to nebudeme prodlužovat“ zavrčela Lilith a všichni se po sobě
vrhli. James mě strhl stranou mezi náhrobky. Oči měl černé jako uhly.
„Co se to děje?“ zavrčím na něj a vytáhnu pistoly.
„Mě už nezabiješ“ zasmál se. „Já jsem mrtvý“
„Proč?“ do očí se mi vrhnou slzy.
„Protože Lucifer musí být osvobozen ze svého vězení“
„Počkat, to nemyslíš vážně“ podíval jsem se na něj. Pistoly jsem sklonil.
„Co jsem ti říkal o Luciferově vězení, vzpomínáš si?“ propaloval mě nicotou a
tmou svých očí a já pátral v paměti.
„Musí se zlomit pečetě“ přemýšlel jsem. „66 pečetí, aby mohl být Lucifer volný.
Dvojčata byla první“
„Přesně tak“ broukl spokojeně James. „A hádej, jaká bude další“ kývl směrem k boji.
Hagiel bojoval s Mac a pomáhala jedna andělská žena. Zatímco Annael se
svou společnicí zápasily s Lilith. Ta odmrštila Anděla do dáli, mezi
stromy a Annael chytila pod krkem. Stáhla ji k zemi a začala ji šacovat.
„Kde to máš?“ zavrčela a potom její pohled upoutalo něco jiného. Stříbřitě
lesklý železný kůl. „Kde jsi vzala Archandělské ostří?“ vykulila oči. „To není
vaše základní výbava“ ušklíbla se a ostří ji vrazila do hrudi.
Záře bílého světla mě na chvíli oslepila. Když jsem zamžoural do nastalé tmy,
Hagiel stál vedle mě a tělo Annael bezvládně leželo na zemi, ostří měl však v ruce
už Hagiel. Odhodil Jamese přes náhrobky a přenesl nás pryč.
Náhledy fotografií ze složky Dva světy: Starý přítel