Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. kapitola: Osvobození Lucifera

Stalo se:
Bůh: „Jsi vyvolený.“

Ruby: „Chyběla jsem ti, Samie?“

Azazel: „To já budu první pečeť.“

Hagiel: „66 pečetí.“
Sam:  „Co je sakra s těmi 66 pečetěmi?“
Ruby: „Ty pečetě…“
Hagiel: „…rozpoutají Apokalypsu“

Sam: „Myslel jsem si, že jsi mrtvý, Jamesi“
Hagiel: „Enochiánský jazyk“
Annael: „To je Lilith“
Sam: „Proč?“
James: „Protože Lucifer musí být osvobozen“

 

„Nemůžeš mě vidět“ ozvalo se ze tmy. Rychle jsem se otočil, ale nebylo tam nic, než starý stolek a pavučina.
„Žádám tě, Gabrieli, abys odložil svou zbraň“ zvolal jsem. Už toho za dnešní den bylo tolik, že jsem ovládal třas v rukou a archandělské ostří jsem držel rozvážně.
„Pochop to, Same, nemůžu Ti dovolit, abys zastavil jeho osvobození“ zašeptal.
„Proč?“
„Je to můj bratr a vy lidé“ ozvalo se za mými zády. „si nezasloužíte ani špetku lásky, kterou vám Otec dává. Musíte být zničeni, jak je psáno“ hlas přešel kolem mě.
„Jenže já ti to nedovolím“
„Promiň, Samie, jsi moc malý pán“ cítil jsem ho stát přede mnou. „Sbohem, Gravieli“ oslovil mě mým andělským přízviskem.
Přede mnou se objevila Ruby a archandělské ostří se jí objevilo v zádech.
„Ruby!“ vyjekl jsem a podepřel ji.
„Musíš mě najít“ šeptla Ruby. Za ní se zhmotnil Gabriel v celé své kráse.
„Leda v pekle, má drahá“ ušklíbl se a Ruby zavřela oči. Z pusy jí vyletěla černá hmota snášející se k zemi, vypadalo to jako černá mlha.
Odněkud se ozvala rána a bílé světlo ozářilo všechno.
„Konečně“ zvolal Gabriel a já slyšel, jak zmizel.
Už přichází a mě smete jeho světlo…

 

Před 24 hodinami:
„Tak, co se na mě, tak debilně, koukáš?!“ zařvala vztekle Ruby a dívala se mým směrem. Za mnou stál Hagiel. „Sbal si věci!“
„Proč bychom měli odjíždět?“ zajímal jsem se. Její hysterie mi nedávala smysl.
„Ve městě je Lilith, zbývají podle našich informací jen dvě pečetě a ty se mě ptáš proč?“ zuřila Ruby.
„Teď nemůžeme odjet, právě proto, že je tu Lilith“ promluvil klidně Hagiel.
„Drž hubu, ty jeden bezcitnej okřídlenče!“ okřikla jej Ruby a Hagielova tvář zkameněla. Vůbec se mu nelíbilo, že s ním takhle mluví. „Lilith se nemůže ani jeden z nás měřit. Annael byla anděl vyššího řádu, než ty a jak dopadla?!“ rozhodila Ruby rukama.
„Uklidni se“ pokoušel jsem se ji trochu zklidnit. „Vymyslíme nějaký plán a Lilith zastavíme“
„Jsi hlupák“ Ruby se začala křečovitě smát, spíš se snažila o smích. Byla vystrašená. „Váš problém, já mizím“
A byla pryč.

Seděli jsme s Hagiele u stolu. Celý pronajatý pokoj osvěcoval lustr nad stolem, kde mi donesl Hagiel čaj. Oba jsme notnou chvíli mlčeli, neboť to nebylo ani chvíli potom, co Ruby zmizela.
„Co budeme dělat?“ zašeptal jsem.
„Musíme zjistit, kde je Lilith a kde rozlomí tu předposlední pečeť“ Hagiel se zadíval z okna.
„Aaah!“ vyjekl jsem a přepadl přes židli. Uprostřed místnosti mezi postelí a televizí se objevil Mac.

Upravila si límec své černé košile a usmála se jako lovec. Hagiel se postavil.
„Jen klid, kovboji“ ušklíbla se Mac a hodila na mě výsměšný pohled, když jsem se sbíral ze země.
„Co chceš?“ zavrčel jsem nepříjemně.
„Kde je ta zrádkyně?“ rozhlédla se Mac.
„Šla něco koupit…“ zalhal jsem a Mac se na tváři vykouzlil široký úsměv.
„Přišla jsem vám vlastně vyřídit vzkaz“ přešla k baru a nalila si do skleničky nějaký alkohol tmavé barvy.
„Vzkaz?“ zajímal se Hagiel.
„Od Lilith“ přikývla Mac a upila. „Máte přijít za dnešního soumraku na tuhle adresu“ hodila pomuchlaný papírek na postel. „Dřív bych nechodila. Jsme chránění proti andělskejm“ poslala Hagielovi vzdušnou pusu a zmizela.

Hagiel prozkoumával okolí domu na uvedené adrese a já vytáhl z auta veškeré nádobí, které máme. Hagiel si chtěl vzít jen archandělské ostří, ale já si potřeboval vzít mnohem více věcí. Připravoval jsem brokovnice, čistil pistole a ostřil nože.

 

Hagiel nás přemístil před dům a společně jsme vyrazili ke dveřím. U hlavních dveří na verandě stála ona blonďatá žena, co přivolala Lilith k Ďáblově bráně.
„Ty jsi ta…“ vzpomínal jsem. Bylo to už dávno.
„Valerie Azlynn“ přikývla s úsměvem a dotkla se ruky na krvavý znak na dveřích. Než stačil Hagiel zareagovat, zmizel. Na dřevěnou dopadlo jen archandělské ostří.
„Cos to provedla?“ vyjekl jsem.
„Rozkazy“ ušklíbla se a to bylo poslední, co udělala. Vytáhl jsem z pod bundy krátkohlavňovou brokovnici a vystřelil jí přímo na hlavu. Krev se rozstříkla na dveře a podlahu.

Spolu s archandělským ostřím jsem vstoupil do domu. Byla tam tma, ticho a vlhko. Kolem plno pavučin a mokrého prachu.
„Lilith se nebude líbit, že jsi zabil tak věrného člověka“ zamlaskal Gabrielův hlas. Seděl na jedné z nízkých skříněk.
„Myslíš tu couru venku?“ kývl jsem směrem ven.
„Ta coura vyvolala Azazela“ pokrčil rameny Gabriel.
„Co ty tu vlastně děláš?“
„Já? Snažím se tě zaměstnat, než Lilith vysvobodí mého bratra z klece“ usmál se Gabriel.
Vyrazil jsem ke dveřím do sklepa, jelikož mě napadlo, že bude Lilith tam, ale zasáhla mě cizí síla. Dopadl jsem na stůl, který se pode mnou roztříštil. Z kapes mi vypadly lahvičky se solí a z bundy jedna pistole.
„Budeme si na chvíli hrát, Samie“ pronesl Gabriel a zmizel. „Na honěnou“
Popadl jsem archandělské ostří. Zas ona síla mě vrazila do zdi, ale ostří jsem nepustil. Snažil jsem se popadnout dech a vyběhnout schody do patra. Rozhlížel jsem se kolem.

Držel jsem Rubyino bývalé tělo v náručí a nechával se pohltit světlem. Byl to nejspíše konec. Jenže kdo ví. Světlo pominulo a mě ovanul studený vánek. Archandělské ostří mě chladilo do rukou. Zvedl jsem tvář a viděl jsem blonďatou dívku. Její vlasy i bílé šaty zářily a právě skládala své perleťově bílá křídla.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Dva světy - Osvobození Lucifera

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(K, 27. 7. 2011 17:13)

Gabriel je borec.

 

 

Portrét


Poslední fotografie


Kontakt


Statistiky

Online: 1
Celkem: 65977
Měsíc: 609
Den: 24